Ing. Petr Kypr

„Tam je moment, který z historického hlediska... Všichni tvrdí, že u nás východní Němci nebyli. A přitom já si vzpomínám, že moje maminka vedle u nás v Kamenické ulici na Letné hovořila s lidmi v těch německých typických přilbách, takové ty ploché do stran, aby se odlišily od toho wehrmachtu. Hovořila s nimi německy, takže z toho usuzuji, že aspoň pár těch jednotek... Tam byly nějaké obrněné transportéry a tanky, čili aspoň pár z nich možná formálně přiměli, aby přijeli, ale velmi rychle se stáhli potom. A já jsem šel fotografovat samozřejmě hloupě, takže během asi dvou hodin jsem pak slyšel za zády: ,Stoj!´ a cvaknutí té pojistky na samopalu – to si pamatuju dodneška, ten zvuk. Takže jsem se zastavil, přišel jsem o foťák, ale naštěstí to nemělo žádné důsledky.“

„Já jsem se účastnil činnosti turistického kroužku, pod Domem pionýrů a mládeže fungovaly, a to nebyl jenom ten náš, to byla řada z těchhletěch... Fungovaly kroužky, které dělaly táboření, skauting, jenom se to tak nesmělo jmenovat. Když vás zajímá nějaká epizoda, tak třeba jednou jsme byli na táboře, tábor běžně fungoval, a asi po týdnu tam přijeli dva soudruzi z StB a strašně se rozčílili, protože tam byla nástěnka a na nástěnce nebyl jediný článek o komunismu – já nevím, čtrnáctý sjezd nebo třináctý sjezd, něco takového prostě. Byli velmi rozčílení. My jsme říkali, že tohle ty děti nebaví. S tím měla velký problém ředitelka toho Domu pionýrů a mládeže. Tak jsme tam pak na nástěnku něco dali, ale jinak celý ten průběh byl skutečně to, co má být, to jest vytváření rozumného kolektivu, ten skauting, který má vytáhnout... Každý člověk se má cítit nějakým způsobem užitečný a sám sebou.“