Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Kypr (* 1948)

• narozen 8. května 1948

• jeho otec Pavel Kypr od roku 1944 vězněn v Terezíně, Lipsku, Budyšíně a Drážďanech

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu a později nástavbu na střední průmyslové škole elektrotechnické

• roku 1980 odpromoval na ČVUT (obor technická kybernetika)

• v letech 1980–1991 výzkumným pracovníkem Technického a zkušebního ústavu v Praze

• v 80. letech složil státní zkoušku ze srbochorvatštiny

• od roku 1991 referentem východoevropského odboru Federálního ministerstva zahraničních věcí

• v roce 1991 vyslán na Monitorovací misi Evropského společenství do válčící Jugoslávie, kde se mimo jiné podílel na evakuaci vukovarské nemocnice

• v letech 1993–1997 působil jako velvyslanec ve Slovinsku, v letech 1998–2003 v Norsku a mezi lety 2006–2010 v Moldavsku

• v roce 2025 žil v Praze

Jako náctiletý se toužil stát novinářem, avšak svůj úmysl přehodnotil, když se dozvěděl, že coby žurnalista by se stal „prostitutem režimu“. O to rozhodně nestál, a tak se nakonec vydal cestou technické kybernetiky. Když si posléze v 80. letech zamiloval Jugoslávii, netušil, že za několik málo let propukne na tomto území válka a že se bude účastnit jedné z mírových misí.

Rodiče na mě měli velký vliv

Petr Kypr se narodil 8. května 1948. Dětství prožil v Praze s matkou, která pocházela ze spíše technicky zaměřené rodiny, a otcem Pavlem Kyprem, který působil jako spisovatel, redaktor, publicista a překladatel. Pavel Kypr přišel na svět roku 1909, jeho první manželkou byla žena židovského původu, kterou první roky války zdárně skrýval, aby nemusela nastoupit do transportu. Jak ale vzpomíná Petr Kypr, žena vážně onemocněla, a protože nemohla do nemocnice, zemřela. Pavel Kypr už předtím působil v komunistickém odboji, v roce 1944 ho však kvůli jeho činnosti zatkli, v Německu odsoudili a do osvobození ho věznili v Terezíně, Lipsku, Budyšíně a Drážďanech. Po válce pak kvůli svým zkušenostem z období Protektorátu vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a jeho druhá manželka (matka pamětníka) se též stala straničkou. Ovšem nakonec oba vystřízlivěli a po roce 1968 ani jeden z nich ve straně nebyl.

Petr Kypr prožíval spokojené dětství, už jako malý si ovšem uvědomoval, že to, o čem se mluví doma, se na veřejnosti říkat nesmí. Byl členem turistického klubu, který sice působil pod hlavičkou Domu pionýrů a mládeže, ale fungoval ve skautském duchu. „Když jsme jednou byli na táboře, přijeli tam dva soudruzi a strašně se rozčílili, protože na nástěnce nebyl jediný článek o komunismu. Byli velmi rozčílení. S tím měla velký problém ředitelka toho Domu pionýrů a mládeže,“ vzpomíná a dodává: „Jinak byly všechny ty akce o vytváření rozumného kolektivu, každý člověk se tam cítil užitečný a sám sebou.“

Po ukončení základního vzdělání nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií), kde bez problémů odmaturoval roku 1967. Ačkoli ho lákalo studium žurnalistiky, poté, co mu bylo řečeno, že jako novinář se stane „prostitutem režimu“, svůj postoj přehodnotil a nastoupil na ČVUT, kde se věnoval technické kybernetice. Ještě předtím však začal pracovat ve Výzkumném a vývojovém ústavu (VVÚ) Stavebních závodů v Praze, zároveň dálkově studoval nástavbu na střední průmyslové škole elektrotechnické, načež si doplnil vysokoškolské vzdělání.

Za zády jsem uslyšel cvaknutí pojistky samopalu

Během studia nástavby prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Když zjistil, co se děje, rozhodl se vyjít do ulic a dění nafotit. „Bylo to samozřejmě hloupé. Během asi dvou hodin jsem uslyšel za zády: ‚Stoj!‘ a cvaknutí pojistky na samopalu – to si pamatuju dodneška, ten zvuk. Takže jsem se zastavil, přišel jsem o foťák, ale naštěstí to nemělo žádné důsledky, protože jsem uměl dobře rusky a vymluvil jsem se z toho,“ vypráví. Po odeznění prvotního šoku se stal členem stávkového výboru a se svými spolužáky vyjádřil nesouhlas s děním v zemi.

V pražském VVÚ Stavebních závodů působil jako vývojový a později samostatný odborný pracovník. V roce 1980 přešel jako samostatný výzkumný pracovník do Technického a zkušebního ústavu v Praze, kde pracoval až do léta 1991. Normalizaci prožil bez větších problémů, v polovině 80. let začínal mít pocit, že by se brzy mohla politická situace v zemi změnit. Právě v té době jeho žena odcestovala do Jugoslávie, která ji nadchla. Brzy dostal i Petr Kypr výjezdní doložku, a tak mohli vyjet znovu, tentokrát společně. Během jejich pobytu se začal zajímat o tamní společnost, kupoval si denní tisk, v čemž pokračoval i po návratu do Prahy. Manželé Kyprovi se rozhodli naučit se srbochorvatštinu a začali docházet na lekce k profesorce Evě Stehlíkové. Studium zakončil Petr Kypr státní zkouškou.

Pád režimu přivítal s nadšením, v té době se mu otevřely dveře k novým možnostem. V srpnu 1991 ho přijali jako referenta do východoevropského odboru Federálního ministerstva zahraničních věcí, kam se přihlásil do výběrového řízení. Brzy poté byl vyslán na Monitorovací misi Evropského společenství do válčící Jugoslávie, kde strávil několik měsíců.

Poučili jsme se Jugoslávií

Během jeho působení na misi prožil řadu dramatických událostí. Jeho úkolem byla převážně kontrola příměří. „Vyjížděly týmy tří monitorů – třeba po tom území Slovinska – a kontrolovaly eventuálně, když někde něco vypukne, tak se tam jelo a snažili jsme se to nějakým způsobem vyjednat, uhasit. Někdy jsem měl pocit, že tam musíme jet jenom proto, aby se chvíli nestřílelo kvůli nám,“ říká. Po navázání diplomatických vztahů mezi Československem a Slovinskem ho vláda vyslala jako diplomatického zástupce a chargé dʼaffaires do Lublaně, kde působil do roku 1992. Během jeho působení na válčícím Balkáně strávil nějakou dobu v Bělehradě. „Srbové měli díky tomu pocit, že jsme objektivní a nejsme na straně Chorvatů, jak si do té doby mysleli,“ vysvětluje. Často se ocital ve velmi nebezpečných situacích, mnohokrát musel lhát a vymýšlet si, aby se vyhnul problémům. Mimo jiné byl také vyslán do Zadaru, kde měl vyjednávat s vedením jugoslávské armády.

Petr Kypr se mimo jiné podílel v listopadu roku 1991 na evakuaci vukovarské nemocnice, jejíž pacienti a personál byli ve velkém ohrožení kvůli bombardování objektu Srby a jugoslávskou armádou. Evropští pozorovatelé, včetně Petra Kypra, požádali, aby mohli vstoupit do Vukovaru a aby jugoslávská armáda zaručila bezpečnost žen a dětí. Generální štáb nakonec evakuaci povolil, avšak hned následující den se nemocnice opět ocitla pod palbou. I přes riziko útoku se Petr Kypr a ostatní rozhodli, že konvoj odjede. „Nemocnice byla přesunutá do podzemí, vypadalo to tam hrozně. Všude byla mrtvá těla,“ popisuje.

Pacienty konvoj odvezl do nedaleké srbské vojenské nemocnice. „Pak jsme odjeli do utečeneckého centra, kam jsme odvezli personál a civilisty. Vrátili jsme se do Vukovaru a odvezli druhou část konvoje,“ vzpomíná. Vybavuje si, že druhá cesta byla daleko náročnější, protože rozběsněný dav na konvoj vrhal různé předměty a snažil se lidem ublížit. „Byli zmanipulovaní. Propaganda zafungovala,“ říká. Jen o několik málo dní později, 20. a 21. listopadu 1991, se nedaleko Vukovaru na farmě Ovčara odehrál masakr, který byl později označen za válečný zločin. Srbské paravojenské jednotky odvezly několik set osob na prasečí farmu Ovčara, která se nacházela asi pět kilometrů od města. Od října 1991 toto místo fungovalo jako zajatecký tábor pro chorvatské zajatce. Mnoho internovaných civilistů bylo fyzicky mučeno a poté byli spolu s příslušníky poražené chorvatské armády zastřeleni a naházeni do hromadných hrobů.

Po dramatických zážitcích a také poté, co Petra Kypra s jeho spolupracovníky falešně obžalovali z genocidy, si uvědomil, že jeho diplomatická imunita ho neochrání. Tehdy se rozhodl ustoupit do pozadí. Od rozdělení Československa, které podle něj proběhlo bez problémů právě díky poučení se z dění v Jugoslávii, do roku 1997 působil jako velvyslanec ve Slovinsku. Následně působil na středo- a západoevropském odboru ministerstva zahraničních věcí. V letech 1998–2003 zaujímal pozici velvyslance v Norsku. Ačkoli měl severskou zemi rád a líbilo se mu tam, jak sám říká, „moc se tam toho nedělo“ a nebyla to „jeho parketa“. Tehdy se začal více zajímat o energetiku. Po návratu z Osla ho na ministerstvu jmenovali vrchním ředitelem Sekce komunikační strategie. V letech 2006–2010 byl velvyslancem v Moldavsku, po skončení mise v Kišiněvě působí jako vládní rada v Kanceláři strategie, analýz a plánování. Mimo jiné také svědčil v několika případech před tribunálem v Haagu proti válečným zločincům (například o evakuaci vukovarské nemocnice). V roce 2025 žil v Praze, byl v penzi, ale stále spolupracoval se státními institucemi.

 

Pozn. redakce: Názory v rozhovoru uvedené jsou výhradně názorem pamětníka a nemohou být v žádném případě vykládány jako oficiální pozice MZV resp. ČR.