Petr Kubín

„Zkrátka jsem byl odveden na vojnu, takže možná… Vlastně na konci mého studia došlo k nějakému incidentu s Gábinou Fárovou, která byla o rok mladší spolužačka. Procházeli jsme se v předvečer, nebo já nevím, jestli to bylo 7. listopadu, Praha ověšená rudými fanglemi. Takže jsme šli v noci Vlašskou, po Malé Straně odněkud jsme se vraceli, a tam visely ty rudé fangle. Takže několik jsme jich strhli a jak to měli obšancované, tak na konci Vlašské bylo zaparkované auto s tajnými, estébáky, a ti vyskákali, sebrali nás a řekli, že jsme si posrali život. A odvezli nás na nějakou vyšetřovnu někam na Tržiště. Potom to šlo k soudu. Dostali jsme podmínku. Teda po tom zajištění jsme šli na nějakou CPZ [celu předběžného zadržení] do Bartolomějské. Jak říkám, potom přišel soud, ten nám dal podmínku. Někdy v osmdesátém roce přišla amnestie na tyhle nízké tresty, takže jsme byli amnestovaní v souvislosti se zvolením Husáka nebo já nevím, co to tenkrát bylo. No, takže takováhle příhoda.“

„Já jsem rád kreslil, takže jsem tam navštěvoval takovou lidušku [Lidovou školu umění], kterou vedla taková výborná sochařka s velkým srdcem a která umožňovala, že tam chodila, že tam byla k dispozici většinu týdne. A že člověk tam mohl přijít, na jak dlouhou dobu chtěl, a paní Borková tam předložila celou škálu možností, jak se výtvarně vyžít. Od nějaké keramiky až po linoryty a všelijaké techniky točení na kruhu a tepání do plechu a malování na sklo. Takže celou škálu věcí, které si člověk mohl vyzkoušet. A právě že tam chodili ještě třeba z domova důchodců, si pamatuju, kdy důchodci vytvářeli, ta paní vytvářela bustu svého druha. A potom se tam lidi připravovali na zkoušky na výtvarné školy. Takže to byla taková inspirace. Potom se to vozilo k ní domů pálit někde, takže to byla taková dobrá duše.“