Petr Kubín

* 1962

  • „Vnímal jsem, že i po vojně přes vojenskou správu se mně snažili znepříjemňovat život. Když už jsem měl tři děti a dostal jsem povolávací rozkaz na nějaké cvičení záložáků. To se mi narodil Samuel [nepřesné – ten již šel v té době do školy, pozn. ed.], vyženěný syn, což bylo vnouče Dany Němcové. A potom jsem měl roční dceru, která měla problémy se zrakem, kterou čekala operace. Narodil se mi úplně čerstvě syn [třetí dítě]. Takže to byla taková konstelace. Do toho přišel ten povolávací rozkaz, tak jsem šel někam na ty orgány, abych to odvrátil. Oni den před tím cvičením... já jsem dělal na nějakých archeologických výkopech tady v Praze. A přišla eskorta přímo do jámy za mnou, vytáhli mě a odvedli mě někam, přes měsíc jsem byl někde. To jsem vnímal jako jejich nějakou pomstu.“

  • „Zkrátka jsem byl odveden na vojnu, takže možná… Vlastně na konci mého studia došlo k nějakému incidentu s Gábinou Fárovou, která byla o rok mladší spolužačka. Procházeli jsme se v předvečer, nebo já nevím, jestli to bylo 7. listopadu, Praha ověšená rudými fanglemi. Takže jsme šli v noci Vlašskou, po Malé Straně odněkud jsme se vraceli, a tam visely ty rudé fangle. Takže několik jsme jich strhli a jak to měli obšancované, tak na konci Vlašské bylo zaparkované auto s tajnými, estébáky, a ti vyskákali, sebrali nás a řekli, že jsme si posrali život. A odvezli nás na nějakou vyšetřovnu někam na Tržiště. Potom to šlo k soudu. Dostali jsme podmínku. Teda po tom zajištění jsme šli na nějakou CPZ [celu předběžného zadržení] do Bartolomějské. Jak říkám, potom přišel soud, ten nám dal podmínku. Někdy v osmdesátém roce přišla amnestie na tyhle nízké tresty, takže jsme byli amnestovaní v souvislosti se zvolením Husáka nebo já nevím, co to tenkrát bylo. No, takže takováhle příhoda.“

  • „Já jsem rád kreslil, takže jsem tam navštěvoval takovou lidušku [Lidovou školu umění], kterou vedla taková výborná sochařka s velkým srdcem a která umožňovala, že tam chodila, že tam byla k dispozici většinu týdne. A že člověk tam mohl přijít, na jak dlouhou dobu chtěl, a paní Borková tam předložila celou škálu možností, jak se výtvarně vyžít. Od nějaké keramiky až po linoryty a všelijaké techniky točení na kruhu a tepání do plechu a malování na sklo. Takže celou škálu věcí, které si člověk mohl vyzkoušet. A právě že tam chodili ještě třeba z domova důchodců, si pamatuju, kdy důchodci vytvářeli, ta paní vytvářela bustu svého druha. A potom se tam lidi připravovali na zkoušky na výtvarné školy. Takže to byla taková inspirace. Potom se to vozilo k ní domů pálit někde, takže to byla taková dobrá duše.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.06.2025

    (audio)
    délka: 01:31:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.11.2025

    (audio)
    délka: 47:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Fotka je zmražení doby, která se už nikdy nebude opakovat

Petr Kubín
Petr Kubín
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Kubín se narodil 12. dubna 1962 v Praze vědeckému pracovníku v telekomunikacích Borisi Kubínovi a Vilemíně, rozené Stejskalové. V dětství v Černošicích navštěvoval Lidovou školu umění (LŠU) pod vedením sochařky, která mu otevřela obzory ve výtvarném umění. Po ukončení základní školy ho přijali ke studiu fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze. Zde se sblížil s Viktorem Karlíkem, Vítem Bruknerem a Martinem Sochou a společně s bratry Topolovými přispívali do samizdatového literárního a výtvarného sborníku X (Desítka)/Violit. V listopadu 1979 byl se spolužačkou Gábinou Fárovou zatčen za strhávání rudých vlajek a následně odsouzen k podmíněnému trestu za výtržnictví, přičemž odmítl nátlak Státní bezpečnosti (StB) na spolupráci. Později zjistil, že jeho otce ke spolupráci dotlačili, zejména kvůli příbuzné na Západě a bratrovi – příslušníkovi wehrmachtu, a vedli ho jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem Kubr. V roce 1981 Petr Kubín odmaturoval a po povinné vojenské službě nastoupil do Střediska pražské památkové péče, kde v letech 1983–1990 pracoval jako kopáč na archeologických výzkumech a jako fotograf. S partnerkou Marcelou vychoval pět dětí. Počátek listopadových událostí roku 1989 ho zastihl na expedici v uzbeckém Samarkandu. Po revoluci působil jako profesionální fotograf v redakcích Lidových novin a Respektu, od roku 2000 vedl vlastní ateliér. Po roce 2010 se zapojil do občanských aktivit v Černošicích, kde žije od dětství. Je držitelem osvědčení o účasti na odboji a odporu proti komunismu, od roku 2008 pracuje jako fotograf ve svobodném povolání.