Božena Kubicová

„Jiří přijel, tedy manžel, úplně vyděšený. Říká: ‚Rusi nás obsazují.‘ No a mně to připadalo divné, proč by nás obsazovali Rusi. On říká: ‚Pojď, musíme do města, tam se dějou, tam je historie, my musíme tam být, to musí se tam něco dít.‘ No tak jsme honem jeli do města a tam u nádraží ze Starého Brna jely tanky ruský a lidi si začali před ně sedat. No tak my samozřejmě taky hned jsme si tam sedli před ty tanky. Já, když to teď sleduju, já jsem byla přesvědčená, že přeci ty lidi, co ty tanky řídí, nevjedou do těch lidí. Jak jsem byla naivní, co? No tak, ale nevjeli tedy, proto jsem tady. No ale byl to zvláštní pocit, svým způsobem i krásný, ta soudržnost těch lidí. To byla úplně, tam bylo lidí, všichni, kdo tam prostě se nachomýtl, tak si sedal, tam byl koberec lidí, kteří seděli, a zřejmě ti vojáci v těch tancích asi si vůbec s tím nevěděli rady, asi vůbec, o co tady jde. No naštěstí to dobře dopadlo, pro nás, že jsme živí, ale bylo to hrozný. Bylo to hrozný.“

„Ale co jsem zažila a co vlastně ovlivnilo celý můj život, bylo, že se rozneslo po Mělníku a Rousovicích, že máme jít k hlavní silnici, která vede do Prahy, a máme jít vítat americké vojáky, kteří jedou na pomoc Praze. Tak všichni lidi, snad doma nezůstal nikdo, jsme šli k té silnici a už jsme skoro byli u ní, když jsem si uvědomila, že jsem zapomněla praporky. Tak maminka říkala: ‚Já tady na tebe počkám a doběhni si zpátky domů pro ty praporky.‘ Tak jsem utíkala, a když jsem byla asi jednu třetinu od maminky, tak jsem slyšela letadla. Znala jsem ten zvuk, ona měla takový temný zvuk. Já jsem se podívala nahoru a ona tak pomalu letěla a viděla jsem, že něco z nich padá. Vtom ke mně přišel nějaký pán a strhl mě na zem. Do té špíny, do té ulice, tam vedle ležela jeho paní. A teď nastala hrůza, lidi křičeli, běhali, plakali, lehali si na zem. Já jsem si to vůbec nedovedla vysvětlit, co se děje. Bylo to hrozný a ten pán mě pevně držel, že jsem nemohla. Až pak se začal bavit pravděpodobně, jestli se nemají taky jít schovat a neležet pořád na té silnici. Já jsem cítila, že trošku povolil v tom, jak mě držel, tak jsem se mu vyškubla a utíkala jsem zase směr domů, do toho domova. Jenže tam už nikde nebylo živé duše, všichni byli poschovávaní. Bylo to takový stresující, já jsem doběhla k těm vratům a ty byly zamčené. To si nikdo nedovede představit, co to pro mě znamenalo za hrůzu, že jsem nemohla dovnitř. No tak jsem bušila na ty dveře a zase přiběhl nějaký pán, chytil mě a doslova mě vlekl, protože jsem se bránila. Já jsem si to nedovedla vysvětlit, co se děje. Na druhé straně ulice byl takový malinký obchod, tak tam mě vlekl, ten byl narvaný lidmi. Já jsem byla malá, že jo, tolik lidí, já už jsem tam pomalu ani nemohla dýchat. To byly hrůzy, co jsem zažila. Tak a najednou někdo volal, to nedám: ‚Maminka běží.' No tak maminka, když viděla, co se děje, tak samozřejmě za mnou utíkala. Jenomže ještě pořád to nebylo všechno. Asi druhý den, nebo ještě jeden den, přišla strašná průtrž mračen. A mně to hromobití připomínalo ty výbuchy těch bomb. Takže já jsem dostávala hysterické záchvaty pláče a všeho. Jakmile jsem slyšela někde, že někde zahřmělo, tak jsem prostě to... Vracelo se mi to všechno, celý ten nálet a to. Tatínek mně pořád to vysvětloval, že se toho nemusím bát, že bych se měla bát toho blesku. Ne, prostě ve mně to bylo, ta hrůza toho náletu, tak jsem pořád plakala. Pak už jsem plakala i proto, že tatínek se zlobil, že mi to říká a já pořád a pořád brečím a brečím, a to tedy zoufale. Pak ale zvolil jinou taktiku. Pomaloučku mně začal vysvětlovat, že bych se měla naučit nebát se. A když už se budu někdy bát, tak se musím naučit ten strach překonat. Že to nemusí nikdo vědět, že mám strach. A co tedy mě přesvědčilo, že tatínek řekl: ‚Víš, já jsem se v životě taky bál. Každý se dostane do situace, že se bojí, ale musíš to umět překonat.‘ Tak to je to nejcennější, co mně tatínek dal do života, protože to mně moc pomohlo, za celý můj život.“