Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kubicová (* 1938)

• narodila se 10. února 1938 ve Stráncích u Mostu

• otec František Havlovec absolvoval vojenskou hudební školu

• v Mělníku se otec účastnil protinacistického odboje a v květnu 1945 Pražského povstání

• 9. května 1945 zažila bombardování Mělníka

• svůj první koncert jako sólistka na xylofon odehrála v sedmi letech

• v Praze se věnovala lehké atletice pod vedením „Otce“ Otakara Jandery

• vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažila v Brně

• v roce 1971 se provdala za dirigenta a klavíristu Jiřího Kubicu a doprovázela ho při jeho angažmá v západním Německu

• koncertovali pod uměleckými jmény Bena Havlů a Rudolf Rod

• kvůli častým cestám na západ jí odebrali pas a opakovaně ji vyslýchali

• po listopadu 1989 úspěšně vystupovala jako virtuoska hry na xylofon

• svůj vlastní pětiřadý xylofon si nechala patentovat

• v roce 2018 ukončila koncertní kariéru

• v roce 2024 žila v Praze

„Hrála jsem na xylofon a za okny se ukázali dva vojáci v baretech, tak to byli asi Angličani. A rukama nohama se domluvili s babičkou, že když přijdou a my budeme doma, otevře jim okna a já jim budu hrát. Naproti přes silnici byla lavička, tam že si sednou a budou mě poslouchat. Dělali to často. Zaklepali, babička otevřela okno a já jsem hrála jak divoká. Poslechli si všechno, co jsem uměla, zatleskali, přišli k oknu a dali mi žvýkačky. To byl můj první honorář,“ vzpomíná s úsměvem na spojenecké vojáky Božena Kubicová, známá spíše pod svým uměleckým jménem Bena Havlů. Než se stala uznávanou virtuoskou na xylofon, prošla si mnoha strázněmi, od traumatického zážitku bombardování Mělníka až po šikanu ze strany StB. Ačkoli se svým manželem několik let koncertovali v západním Německu, nikdy je nenapadlo emigrovat. 

 

Tatínek šel z vojenské hudby rovnou do odboje

Božena Kubicová, dívčím jménem Havlovcová, se narodila 10. února 1938 ve Stráncích u Mostu. Hudební nadání podědila po svém otci, Františku Havlovcovi, který po vystudování vojenské hudební školy (resp. tehdejší Školy pro hudebníky v Praze) odjel jako člen orchestru do Lučence. V tu dobu se už musel znát se svou budoucí manželkou Boženou, protože jí sehnal u jednoho Maďara místo v kadeřnictví. „Tatínek ještě včas poslal maminku do Čech a sám tam zůstal, jak musel,“ vzpomíná pamětnice na otcův dramatický útěk z fašistického Slovenska po vyhlášení samostatného státu 14. března 1939. Tehdy byla rozpuštěna Československá armáda, a tím pádem i všechny armádní orchestry. „Tatínek říkal, že musel utíkat ze Slovenska do Čech. A nebylo to prý vůbec jednoduché.“ Tenkrát mu šlo o život poprvé a další příležitost na sebe nenechala dlouho čekat – v Mělníku, kam se s rodinou přestěhoval, se František Havlovec hned zapojil do domácího odboje. 

Protiněmecký odboj byl na Mělnicku ve svých počátcích zastoupený především představiteli Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme. Skupina Františka Havlovce se scházela v místním kulturním domě, kam je vpouštěla paní Šturmová. „Ale stejně přišla chvíle, kdy toho jejich velitele Němci sebrali a vyslýchali. A ten ze strachu, že neustojí výslechy a mohl by všechny prozradit, tak se oběsil.“ Otec o tom nikdy nechtěl mluvit, a tak pamětnice nezná podrobnosti. „Dostali rozkazem, že se každý musí zbavit zbraně. Aby to nešlo dál, aby se na ty všechny další nepřišlo. Nesmělo se ale chodit ven, muselo být zatemnění. Nevím, co tatínek měl, jestli pušku nebo něco jiného, ale říkal, že to byla hrozná cesta. Protože kdyby ho tam někde nachytali, tak by ho zastřelili. Šel až na ten most, co byl v Mělníku, a tam ji hodil, nevím teď, jestli to byla Vltava nebo Labe.“ Když se ve zdraví vrátil domů, s odbojem byl konec. Až do konce války pak spořádaně dělal školníka v dívčí škole a věnoval se své dceři, která už v útlém věku projevila zázračné hudební nadání. 

 

Chtěla jsem hrát na čokoládu

Když byly pamětnici čtyři roky, slyšela v rádiu poprvé xylofon a hned jí ten zvonivý zvuk učaroval. „Ptala jsem se, na co to hrají. Tatínek byl takový fantasta, u nás všechno žilo, každá židle. Představil si hnědé kostky xylofonu a řekl mi, že někdo hraje na čokolády. Myslel si, že se mě tím zbavil, jenomže pro mě myšlenka, že bych hrála na čokolády – protože já jsem čokoládu jako válečný dítě prakticky neznala –, byla tak úžasná, že jsem prosila tatínka, abych taky mohla hrát na čokolády. A tak se tatínek rozhodl a koupil mi xylofon. Tedy přinesl mi ho Ježíšek, měla jsem ho pod stromečkem,“ vzpomíná Božena Kubicová. 

Čokoládu moc neznala, zato si užívala máku, který byl jinak nedostupné zboží. Dědeček byl totiž šafář, navíc s velkým osobním kouzlem. „Uměl se bavit s lidmi a samozřejmě uměl taky německy, protože bydleli u Mostu. Takže prošel těmi kontrolami a vždycky nám něco dovezl. Mák se nesměl vozit a my měli pořád doma makovec.“ Jestliže se rodině dařilo navzdory všudypřítomnému strachu dopřávat dceři alespoň střípky šťastného dětství, válečnou skutečnost nedokázal změnit nikdo. Pamětnice si vybavuje svůj odpor, když se museli ze školy, kterou zabrali Němci, přesunout na školní výuku do hospody. „Bylo tam cítit plno kouře od cigaret a na stolech byly ještě zbytky piva, takže to tedy moc příjemné nebylo.“ Také vzpomíná, jak vždycky s panenkou běžela do krytu: „Ve dne v noci, když zahoukaly sirény, jsme utíkali do vedlejšího domu do krytu, kde mi byla hrozná zima. Byl to sklep, kde měli brambory a zeleninu a vydávalo to takový divný, nechci říct pach, ale nerada na to vzpomínám.“ Nic to však nebylo proti tomu, co ji čekalo v samém závěru války. Vlastně spíše už po ní. Namísto radosti z osvobození se totiž obyvatelé Mělníku dočkali náletu sovětských bombardérů.

 

Sama uprostřed bombardování

„Ovlivnilo to celý můj život,“ začíná své vyprávění Božena Kubicová. První den míru, 9. května 1945, šly tehdy s maminkou vítat osvoboditele, bez otce, který hned 5. května odjel bojovat do Prahy. Zrovna když se vracela domů pro zapomenuté praporky, začaly z nebe padat bomby a ona se mezi nimi ocitla ve svých sedmi letech úplně sama. „Slyšela jsem letadla. Znala jsem ten temný zvuk. Podívala jsem se nahoru, pomalu letěla a viděla jsem, že z nich něco padá. V tom ke mně přišel nějaký pán a strhl mě na zem do té špíny, vedle ležela jeho paní. A teď nastala hrůza, lidi křičeli, běhali, plakali, lehali si na zem. Já jsem si vůbec nedovedla vysvětlit, co se děje.“ Když se jí podařilo neznámému zachránci vysmeknout, běžela domů. „Jenže tam už nikde nebylo živé duše, všichni byli poschovávaní. Doběhla jsem k vratům a ty byly zamčené. To si nikdo nedovede představit, co to pro mě znamenalo za hrůzu, že jsem nemohla dovnitř.“ 

Dívenku zase někdo strhl a táhl do bezpečí. „Doslova mě vlekl, protože jsem se bránila. Prostě jsem si nedovedla vysvětlit, co se děje. Na druhé straně ulice byl takový malinký obchod, narvaný lidmi, tak tam mě vlekl. Já jsem byla malá, že jo, tolik lidí, už jsem tam pomalu ani nemohla dýchat. To byly hrůzy, co jsem zažila,“ vzpomíná na prožité trauma pamětnice. Ještě dlouho potom se bála bouřky. „Hromobití mi připomínalo výbuchy těch bomb. Dostávala jsem záchvaty hysterického pláče, kdykoli někde zahřmělo. Všechno se mi to vracelo, celý ten nálet.“ Pomohl jí až tatínek, který se vrátil z Pražského povstání. „Pomaloučku mi začal vysvětlovat, že bych se měla naučit se nebát. A když už se budu někdy bát, tak se musím naučit ten strach překonat. Nikdo nemusí vědět, že mám strach. Co mě tehdy přesvědčilo, že tatínek řekl: ‚Víš, já jsem se v životě taky bál. Každý se dostane do situace, že se bojí. Ale musíš to umět překonat.‘“ Věděl, o čem mluví, protože v Praze mu šlo o život hned několikrát.

 

Místo otce padl jeho kamarád

František Havlovec byl voják a velký vlastenec, proto se do Pražského povstání zapojil bez sebemenšího zaváhání. Zatímco manželka Božena doma strachy celá bez sebe poslouchala rozhlas, on stavěl a bránil barikády. „Dostali třeba zprávu, že z nějakého domu se z okna střílí a že je to někdo, kdo zřejmě ještě sympatizuje s Němci. Tatínek říkal, že musel jít do toho domu a byt po bytě to kontrolovat. Moc příjemné to prý nebylo. Říkal, že by to byl neřekl do jednoho pána – když tam přišel, on byl na něj tak laskavý a prý: ‚To jsem rád, že to vyšetříte, kdo tady střílí.‘ No a tatínek nakonec našel, že měl zbraň v uhláku. Takovej falešnej chlap to byl,“ převypravuje otcovy vzpomínky Božena Kubicová. Byly to prý vzácné okamžiky, když se rozpovídal. Také chodíval k jednomu pomníčku a dlouze na něj hleděl – na tom místě padl jeho spolubojovník, který si s ním tehdy vyměnil úsek určený k hlídání. Nebýt toho, mohl pomníček nést jeho jméno.

 

Na xylofon zahraje Boženka Havlovcová

Po válce šel život dál. Příjemné chvíle strávené u babičky v Sedlici u Blatné, kam její hraní chodili poslouchat spojenečtí vojáci utáboření za demarkační linií, vystřídalo stěhování do Teplic, kde tatínek dostal byt a místo v divadle. „Lidi si brali byty, které byly zařízené. Kde byli Němci a museli pryč. Ale maminka by za žádnou cenu nemohla žít v bytě, kde bydlel někdo jiný,“ vzpomíná pamětnice na dobu, kdy ani neměli žádný nábytek. „Věděla jsem, že jsme chudí, s tím jsem rostla,“ přiznává. 

Na druhou stranu v Teplicích sklidila své první ovace, když v pouhých sedmi letech vystoupila v Císařských lázních s orchestrem. „Hrála jsem mazurku a Cirkus Renz, to bylo vždycky oblíbené. Když ohlásili, že na xylofon přijde zahrát Boženka Havlovcová, tak všichni prý čekali, kde jsem. A nikdo si mě nevšiml, protože jak ti muzikanti seděli, lidi viděli jenom mašli.“ Když ji při dalším koncertu uslyšel hudební skladatel a pedagog prof. Alois Sarauer, nechal jí poslat klavír a osobně ji začal učit hrát. Nakonec ale šli do Prahy a pamětnice zůstala u svého xylofonu. Zato otci se blížila doba, kdy jeho kontrabas zůstal stát v koutě a ruce trpěly manuální činností. 

 

Tatínek musel do fabriky

Osudný únor 1948 prožila Božena Kubicová už v pražských Nuslích. „Zrovna jsme byly nakupovat na trhu, když tlampače začaly vysílat ten projev. Cítila jsem, jak se maminka začala bát. ‚Pojď, musíme honem domů‘. Dítě to vycítí, že rodič má strach,“ vzpomíná Božena Kubicová na komunistický převrat a na to, co následovalo. „Tatínek toho tolik prožil, tolikrát mu šlo o život a nakonec ho stejně vyhodili. Musel jít od hudby do továrny. Byl tím vším už takový zklamaný.“ 

Hrůzy padesátých let a proces s Miladou Horákovou rodinou velmi otřásly, tatínek nedovedl pochopit, jak mohou popravit ženu. Naštěstí alespoň v továrně byl nakonec spokojený: „Měl strach, že si z něj ti dělníci budou dělat legraci. Opravdu se bál a říkal: ‚Když jdu venku a slyším hrát muziku, tak pláču.‘ Jenomže od té doby nedal na pracující dopustit: ‚Já jsem tam v takové úžasné společnosti, samý profesor a doktor! Když jsou přestávky, oni nám vykládají.‘ Takže byl zase úplně nadšený, že v tom nebyl jenom sám, ale že takové osobnosti jako doktoři a profesoři tam taky musí pracovat,“ směje se pamětnice, která v tu dobu studovala školu výživy a lásku k hudbě dokázala propojit s láskou ke sportu.

 

Vedl nás „Otec“ Jandera

„Atletiku jsme milovala,“ vzpomíná. Zakladatelem školy byl známý český atlet Otakar Jandera, kterému se neřeklo jinak než „Otec“ a který byl za války zatčený kvůli účasti v odboji a přežil pochod smrti. „Jednou mě zastavil: ‚Já ti teď řeknu, jak je cvičení důležité pro život. Já jsem byl v koncentračním táboře, zavřený v takové cele, byl jsem tam sám a nemohl jsem ani ležet, ani stát, jenom sedět. No a já jsem si vymýšlel cvičení a cvičil jsem tam. Z takových hadýrků jsem vymotával jednotlivé šňůrky a pletl je a tím jsem se masíroval. A tím, že jsem cvičil a pořád se udržoval, tak jsem přežil a ještě jsem pomáhal ostatním.‘“ Pamětnice patřila mezi sprinterky, které trénoval Zdeněk Holler. Ráda také vzpomíná na dalšího trenéra, Otu Maška, který jim coby redaktor a novinář dával číst spoustu knih a rozšiřoval jim kulturní přehled.

Se závodním sportem skončila, až když odmaturovala a vdala se do Brna. Manželství sice nevydrželo, ale zůstal jí syn Aleš a navíc se v Brně potkala se svým budoucím druhým manželem, dirigentem a klavíristou Jiřím Kubicou. Když uvolnění Pražského jara přineslo brněnské opeře možnost vyjet do západního Německa, nabídli mu angažmá v Trevíru. Pak ale všechno zkomplikovala srpnová okupace. 

 

Díky Pragokoncertu jsem se podruhé vdala

Na 21. srpna 1968 si Božena Kubicová pamatuje moc dobře. „Jiří přijel úplně vyděšený: ‚Rusi nás obsazují!‘ Mně to připadalo divný, proč by nás obsazovali Rusi, ale on: ‚Pojď, musíme do města, tam se děje historie, tam musíme být.‘ Tak jsme honem jeli do města a u nádraží ze Starého Brna jely ruské tanky a lidi si před ně začali sedat. No tak my jsme si samozřejmě taky hned před ně sedli.“ Nejvíc na ni zapůsobilo, jak lidé najednou drželi pohromadě. „Byl to zvláštní pocit, svým způsobem krásný, soudržnost těch lidí. Každý, kdo se tam se nachomýtl, tak si sedal. Byl tam koberec lidí,“ vzpomíná s dojetím. 

Do Trevíru nakonec přeci jen odjeli, ale když Jiří Kubica dostal po roce nabídku do Cách, Pragokoncert už pamětnici nepovolil, aby ho doprovázela. „Prý žádné družky, jenom manželky. Tak Jiří vyšel ven a řekl: ‚Musíme pospíchat, máme málo času, musíme se vzít.‘ Takže díky Pragokoncertu jsem se vdala podruhé,“ směje se Božena Kubicová. Bylo to právě v Cáchách, kde jí manžel poprvé navrhl, aby při vystoupení něco zahrála na xylofon. „Byl to Johann Sebastian Bach, D dur, třetí věta. Nesmírně jsem si vážila, že něco takového můžu hrát. Ale nebylo to jednoduché. U nás xylofon byl jako z varieté nebo cirkusu. Cirkus Renz, na to jsem už byla alergická,“ přiznává pamětnice, která toužila pozdvihnout xylofon na koncertní nástroj a začala se řídit podle dávné tatínkovy rady: „Jak se budeš ke xylofonu chovat ty, tak jej budou lidi posuzovat.“ 

 

Duo de Praga

Umělecký pseudonym Bena Havlů si zvolila z praktických důvodů, protože její jméno nedokázali Němci vyslovit. Manžel Jiří na tom byl ještě hůř, a tak vystupovali jako Bena Havlů a Rudolf Rod – ona na xylofon, on jako klavírní doprovod – a sklízeli samé pozitivní kritiky. Přesto na západě rozhodně zůstat nechtěli. „Jednou nás uváděl konferenciér a s tím německým patosem začal: ‚Teď přijdou umělci, kteří zde našli nový domov.‘ Jako když do Jiřího píchne, ten vylítl: ‚Ne, ne, my tady nejsme doma. My jsme doma v Československu, v Praze. Vám jsme přišli jenom zahrát.‘“ 

Lidská závist je ale bohužel mocná. Po návštěvě syna v Brně pamětnici na hranicích zadrželi a sebrali jí pas, pak začalo kolečko výslechů u vyšetřovatele, který se choval velmi hrubě. „Jen co jsem otevřela dveře, tak na mě řval jak na vraha. Byla jsem zoufalá, třepala jsem se a kupovala jsem si uklidňující prášky, abych vůbec spala, jak jsem vždycky jezdila do Brna. Nepřejte si, co to bylo za darebáka.“ Dva roky trvalo, než jí pas vrátili. „Každý den jsem chodila na Ministerstvo kultury, jestli už nemám vyřízenou výjezdní doložku. Pak jsem chodila dvakrát denně, s nervy úplně v háji,“ vzpomíná roztřeseně Božena Kubicová, která tehdy vyčerpaná fyzicky i psychicky neustále pendlovala mezi Prahou a Brnem. Všechno prý kvůli anonymnímu udání. „U našich jsem potkala jednoho souseda, nachomýtl se ke mně a řekl: ‚Už nikdy nikam nepojedete.‘ Jediný člověk mi poslal krásný dopis, jinak dělali, že mě nevidí, nebo se prostě báli se mnou pozdravit.“ 

Než mohla za manželem znovu odjet, přesunul se z Cách do Wuppertalu. Na domluvené angažmá v Itálii ho ale Pragokoncert už nepustil, a tak se vrátili do Československa. Pod monopolní uměleckou agenturou pak koncertovali až do listopadu 1989, kdy se jí konečně zbavili. Na jeden výjezd ale pamětnice nezapomene nikdy, a to když se v Portoriku osobně setkali s americkým boxerem Muhammadem Alím. „Furt mu nešlo do hlavy, odkud jsme tam přiletěli. Pak si sedl, že se nám podepíše a co že tam má napsat. A když Jiří začal: ‚Božena‘, tak on se na něj tak pomalu podíval. To už Jiří věděl, která bije, tak řekl: ‚Duo Praga.‘ Tak napsal Duo Praga a podepsal se,“ vypráví se smíchem pamětnice.

 

Kdo je srdcem Čech, nechce žít jinde

Po sametové revoluci si nejprve manželé Kubicovi museli založit agenturu, později již mohli za koncerty vystavovat faktury. „Dřela jsem jak mezek. Bach, Paganini, všechno zpaměti. Učila jsem se rychle a nezapomínala jsem, to byla klika,“ vypráví Bena Havlů, která si v roce 1996 dokonce zahrála pro thajskou princeznu Maha Chakri Sirindhorn a dostalo se jí od ní osobního ocenění. Od manželovy smrti v roce 2014 vystupovala už jen sama a v roce 2018 slavnostně ukončila kariéru posledním koncertem na pražském Žižkově. Nikdy nezapomněla na to, co řekl manželovi jeho učitel Václav Talich, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů: „Umělec musí mít pevnou půdu pod nohama.“ Nikdy nechtěla emigrovat. „Kdo to tady opravdu miluje, kdo je srdcem Čech, tak nechce žít nikde jinde,“ vysvětluje pamětnice. Svůj vlastní pětiřadý xylofon, který si nechala i patentovat, věnovala do Muzea hudby. V roce 2024 žila v Praze.