Karel Krušina

„Taťka s mamkou poslouchali zahraniční rozhlas, což neušlo mému staršímu bratrovi, kterému bylo tehdy třináct let. A pod vlivem těchto zpráv a informací, že v Jugoslávii jsou v horách Titovi partyzáni, se rozhodli v klukovské naivitě odejít ještě se třemi kamarády do Jugoslávie. Protože bratr dobře znal pomezí Sudet, Svitavsko a Letovicko, tak vymysleli plán, že do Semanína jeli vlakem, potom pěšky přešli do Svitav hranici a koupili si za marky lístky do Bělehradu. Čekali, až jim o půlnoci přijede rychlík, který jezdil z Berlína přes Ústí nad Orlicí až na Balkán. Jenomže byli unavení, usnuli a probudila je vojenská hlídka, která je eskortovala dolů pod nádraží, kde bylo gestapo. Tam kluky vyslýchali, dostali velký výprask, dokonce tam bratr nechal i nějaké zuby. Tři dny se doma o chlapcích nevědělo. Za tři dny přišla zpráva na četnickou stanici do Újezdu, že jsou ve Svitavách na gestapu, aby si rodiče pro ně přijeli.“

„Po tom padesátém roce jsme bydleli ve Stvolové, v tom malém hospodářství. Maminka si vzala pronajatá pole zpátky a začali jsme hospodařit. Jenže se zakládalo JZD a přišli za maminkou, aby pole dala do JZD. Jenomže mamka sotva ta pole osela a čekali jsme nějakou úrodu, měli jsme i nějaká zvířata, slepice, kozu, králíky a tak... ta pole jim dát nechtěla. A aby to musela udělat, tak nám odebrali potravinové lístky. Na začátku ty potravinové lístky dostali všichni občané, ale když nám je odebrali a všechno bylo na příděl, tak jsme vlastně tři měsíce byli bez možnosti si něco koupit.“

„Přijeli jsme s mamkou s autobusem do Klánovic na nádraží, u kterého stál hotel Smolík. A v hotelu Smolík byla ubytovaná Hitlerova mládež, Hitlerjugend. Na takovém letním táboře. Stál jsem před autobusem, když vycházeli od hotelu, protože hotel stál v takovém lesním prostředí. Tak vycházeli z hotelu a jeden se tak na mě podíval a zavolal na mě: ‚Du tschechische Schwein, du tschechische Hund.‘ A mamka nelenila a dala mu facku. Ublížit Hitlerovému dítěti se rovnalo koncentráku, jenomže mamka uměla perfektně německy a když se za ní rozběhla vedoucí, tak jí německy říká: ‚Pěkně vychováváte Führerovi děti. My tady vozíme dělníky do ČKD, do fabrik, aby pomáhali našemu wehrmachtu. A vy je takhle vychováváte?‘ A ona zmlkla, nevěděla na čem je, a nám se se nic nestalo.“

„Zábor vrcholil a bylo potřeba jak z Brněnce, tak z Březové a z Chrastové, co bylo české – a nebylo německé – dostat na území Moravy. A maminka se toho už potom i sama zúčastnila se synovcem a s švagrem. Odváželi měšťanskou školu v Březové do Letovic. Veškeré vybavení. A odváželi všechno, co mohl podnikatel Löw-Beer odvézt, co stačil odvézt. A to zas vozili do Svitávky, protože tam měli také fabriku Löw-Beerovi. A když odjížděl poslední autobus, ve kterém byly narovnané předýnka vlny – on vyráběl i vlnu na pletení – celý autobus byl zarovnaný předýnky a v těch předýnkách byl zarovnaný pan Löw-Beer. A když mamka přijela na vrátnici, to bylo před mostem, jak jsou v Chrastové závory přes trať, tak tam je most přes řeku a za zatím byla vrátnice a na vrátnici už bylo gestapo a sháněli se po Löw-Beerovi. A mamka jim řekla, že jede do Svitávky, že má plný autobus vlny a že o něm nic neví. Uměla perfektně německy. Tak na to vysvětlení asi dali, protože mohla odjet. A tak se pan Löw-Beer dostal do Svitávky, ale co se s ním potom stalo, to už mamka nevěděla.“

„[Viliam] Šalgovič dělal náčelníka. Zavolal, přišli jsme k němu do kanceláře, on vzal mapu a ukázal nám, do které vesnice půjdeme, kterou vesnici projdeme a co v té vesnici budeme dělat – že se budeme ptát na předsedu národního výboru, na předsedu družstva. Různé takovéhle srandičky. A že vesnici projdeme a budeme kontaktovat pár lidí. A za vesnicí – a zas nám ukázal bod, kam si pro nás přijedou. Víte, když je člověk zavřený v kasárnách, tak každé volno je jaksi, když pustíte ptáčka chvilku na volno. Říkali jsme si, no co? Tak to projdeme. A já jsem s sebou měl ostře nabitou pistoli. A když jsem to bral zpětně, když pro mě estébák přijel do lomu, tak on mě klidně mohl odbouchnout, aby neměli svědka, protože my jsme vlastně dělali volavku. Potřebovali pozavírat lidi – sedláky, kteří nechtěli jít do družstva.“