Олена Крижановська Olena Kryzhanovska

„V roce [20]23 jsem stále častěji a častěji jezdila na Ukrajinu. V té době mi můj zaměstnavatel bohužel neumožňoval pracovat z Ukrajiny. Byla to bankovní struktura, byla tam spousta omezení v souvislosti s bezpečností a vším ostatním. Často jsem to měla tak: společnost jakoby umožňovala práci na dálku, jediné, co bylo třeba udat, byla adresa, odkud pracuji. Pokaždé, když jsem se přihlašovala do systému, načítali mou geolokaci. Bylo to velmi komické, protože já jsem měla ve smlouvě uvedeny dvě adresy: adresu mého domu ve Wroclawi a adresu hotelu v Přemyšli. Stávalo se mi, že jsem přijížděla v pátek, pracovala v Přemyšli, sedala na vlak a hned jela domů na víkend; přes noc z neděle na pondělí jsem se vracela zase do Wroclawi. Tuším, že jsem o tom někde psala příspěvek na Facebooku. Myslím, že jsem za celou tu dobu najezdila kolem dvaceti tisíc kilometrů. Vždycky to byly velmi veselé příběhy v souvislosti s překračováním hranic a lidmi, které jsem potkávala. Většinou to samozřejmě byly ženy, které cestovaly s dětmi, ale často to byli také naši vojáci, kteří jeli na výcvik. Vždycky jsem ráda chodila do té fronty na vlak v Přemyšli, protože tam už jako bys začínal mít ten pocit domova.“

„Pamatuji si, že jsem se 24. února probudila a měla jsem několik zmeškaných hovorů od sestry. Napsala mi, že bude spousta dezinformací. Já jsem ten telefon nezvedla, protože jsem spala. A [sestra] mi napsala, že ‚bude spousta dezinformací, takže filtruj informace‘. Hned jsem jí zavolala, a ona říká: ‚Začala válka‘. Ona tehdy byla v Ivano-Frankivsku. Přestěhovali se ze Lvova do Ivano-Frankivsku. Její manžel tenkrát odjel na služební cestu do Lvova a ona s malým…; malý je můj kmotřenec, v [20]18. roce [narozený]. Říká: ‚Frankivsk bombardují‘. Na pozadí všeho toho informačního šumu mi to spíš připadalo jako zastrašování, a nikdo nečekal, že 24. bylo zasaženo prakticky každé město. Podle mých předpokladů to bylo tak, že oni [Rusové] půjdou dál – Doněcká, Luhanská oblast –, ale bylo jasné, že to nebude totální invaze. Hned jsem zavolala manželovi. On říká: ‚Jo, sedíme ve sklepě.‘ Nějaké takové momenty. Zavolala jsem rodičům, moje máma si v roce [20]15 otevřela malý obchůdek v jedné ze čtvrtí Lvova. Máma říká: ‚Já jdu do práce.‘ Já říkám: ‚Mami, kdo teď potřebuje vaše povlečení!‘ Tehdy jsme se rozhodli: moje sestra má manžela, on je z takové víc hornaté části Lvovské oblasti. Usoudili jsme, že bude asi bezpečnější jet do hor. Pamatuji si, jak sedím, máme případovou studii, pracujeme od devíti do pěti, volám mámě, přemlouvám mámu, aby odjela z města. Máma říká: ‚Bože, obchod; já nezavřu; mám dvě kočky.‘ Plus čtu na dálku všechny ty informace. Upřímně, z dálky to vypadá velmi fatálně. Když tam čteš, že ruská vojska vstupují do Černobylu… Říkám si: ‚Bože, to je přece tak blízko.‘ Přesto jsem ji tehdy přesvědčila; sestra vzala malého, vzala mámu, tátu. A odjeli do hor, do okolí [lyžařského střediska] Plaj, týden tam poseděli; shromáždili jsme tam nějaké příbuzné a přátele. Pobyli tam týden. A máma říká: ‚Stačí; já se vracím domů.‘ Prostě těch několik týdnů bylo v takovém napětí, že vůbec nebylo jasné, co se děje. My ve Švédsku paralelně začínáme sbírat nějaké peníze a hledáme jsme firmy, které nám mohou okamžitě dát neprůstřelné vesty, helmy, termokamery. To znamená, že jsme se aktivizovali na místě… V době, kdy jsem byla ve Švédsku, nás od toho roku bylo sedm Ukrajinců. Velmi rychle jsme se zmobilizovali, aktivizovali. Co můžeme dělat, čím můžeme pomoct.“

„Vždycky říkám, že jsem si spíš vybírala univerzitu. Byla to velmi záměrná volba, protože je tam velmi skvělé prostředí. Můj táta vždycky žertoval: ‚Vás tam připravují na svět, jaký neexistuje.‘ Říká: ‚Žijete ve vlastní bublině, když vyjdete ven, tak takový svět neexistuje.‘ Tam je vždycky ‚svůj k svému‘. Nebyla tam ta bariéra mezi učiteli a studenty, vždycky bylo možné přijít a položit jakoukoli otázku, dát jakýkoli návrh, kritiku, adekvátně komunikovat s učiteli během přednášek. A to bylo vnímáno jako normální – ta rozdílnost názorů, možná dokonce i nějaké spory. Od samého začátku studia, vzhledem k tomu, že už jsem na škole trochu dobrovolničila, jsem se připojila ke studentské organizaci Vidlunnja. Oni pracovali se sirotky. To bylo takové typické pro sociální pedagogiku. Pořádali jsme dětské tábory, často jsme jezdili za dětmi do dětského domova. Starali jsme se o dětský domov v Lavrovu, to je taková malá vesnice, a v Dobromylu. Kromě takových aktivit s dětmi jsme samozřejmě jezdívali na Mikuláše, sháněli jsme dárky pro děti… Psali jsme si s nimi, pak jsme všechny ty dopisy rozdávali lidem a sbírali jsme dárky pro každé dítě. Byla jsem ve Studentském bratrstvu Katolické univerzity, které v rámci osvětové činnosti pořádalo řadu akcí, [například] promítání filmů ke dni Pokrovy [Pokrov přesvaté Bohorodice – pravoslavný a řeckokatolický svátek]. Vzpomínám si, že jsme pořádali akci u památníku Danyla Halyckého ve Lvově; byla tam přednáška o svátku Pokrovy, promítání filmu, plus jsme tam rozdávali jídlo lidem. Spolupracovali jsme s mnoha organizacemi, jako je například Maltézská služba. Oni velmi aktivně podporovali UKU, nejen při nějakých jednorázových akcích, ale v průběhu let se s nimi navázala spolupráce. Navíc jsem se sama zapojila do příprav akce Společné Velikonoce; tato akce byla později přejmenována na Východ a Západ společně, pokud se nemýlím. Rozesílali jsme přihlášky studentům, vybírali studenty, domlouvali s hostely bezplatné ubytování, domlouvali s restauracemi stravování… Měli jsme paní na Šuvari [velkoobchodní a maloobchodní trh ve Lvově], která nám na Mikuláše dávala bonbony, na Velikonoce nám dávala pro studenty pasky [tradiční ukrajinské velikonoční pečivo]. Byla to taková širší spolupráce s mnoha podniky ve Lvově. Často to byla nějaká Molokija či Halyčyna [mlékárenské závody]. To znamená, že nám dávali své potraviny zdarma, za nějakou reklamu nebo prostě jen tak: ‚Oukej, berte‘. Takže už od prvního ročníku začala taková aktivní společenská činnost, dobrovolnictví. Upřímně, každý měsíc jsme byli něčím zaměstnáni.“