Libor Křivánek

* 1936

  • „Ten starší bratr, Mirko, ten musel jít do Kladna do hutí dojíždět. No, a pak měl nějaké pracoviště, jezdil do Podmořáně, tam byl nějaký dálkovod – dálkový vodovod. A on to obsluhoval. Takhle asi. Zdenda, ten to měl ještě složitější. To je ten brněnský, ten dělal veterinu a v devátém semestru ho vyhodili. On byl vždycky držkatý. Tak asi něco kecnul. Ve čtyřicátém devátém z devátého semestru vyletěl. V posledním ročníku, posledního půl roku. Takže to bylo kruté. Dal si odvolání, jezdili tam rodiče, nebylo to nic platné. Hotovo. Šel do PTP. Pak dělal dlouhá léta v Brně, stavěl troleje. Kdykoliv si vzpomenu, jedu přes Brno, tak vidím ty troleje. On říká, v polovině Brna jsem ty skoby zatloukl skoro do všech baráků v Brně.“

  • „Je to svůdná ideologie, která slibuje cestu do ráje bez jakýchkoliv obtíží. A ti, kdo to nepochopí, že to nejde, tak se chytnou. A chytne se jich mnoho, často, a vzdělaných. Dokonce při tom původu těch vzdělaných bylo víc než těch primitivních proletářů. A ujalo se to, tak jak říkám, propaganda a revoluce, to jim šlo dokonale. A uchopení moci jim nedělalo potíž, to měli vyzkoušené. Ohledy nebrali. Tak jak se to mohlo neujmout? Ani dnes by to nebylo obtížné. Přijdou takový, kteří budou lákat na snadný život. ‚Stačí když mě budete poslouchat a zvolíte mě.‘ To už existuje, ať je to šedé, hnědé anebo rudé.“

  • „Mám-li být upřímný, tak se musím přiznat k jednomu hříchu, že jsme se těšili, že bude nálet. A to proto, že jsme šli domů zhruba okolo půl jedenácté, v tom čtyřiačtyřicátém to nebylo dne, aby nehoukali. To se zahoukalo, my jsme rychle sbalili tašky a prchali jsme domů. Domu to trvalo pět deset minut, to jsme hnali. Buďto jsme zalezli, nebo jsme pozorovali, co se bude dít, a těšili jsme se z toho, že bude nálet. Ty nálety byly tedy jenom avizované. Ale jeden pak, zhruba v březnu 1945, byl bezprostřední a silný. Na vedlejší rafinérku v Kralupech, ta byla bombardovaná, někdo říká záměrně, někdo říká omylem. Já si myslím, že záměrně, protože ačkoliv už tam nevyráběli snad petrolej, taky se tomu říkalo petrolejka, nějaké zásoby tam byly, a byl to holt zásobník válečný. (…) Petrolejka chytnula, byly strašné detonace, byli jsme ve sklepě a to jsme se báli doopravdy. Třásly se i stropy v tom klenutém sklepě. Třásli jsme se my a ty zdi taky. Když jsme vylezli ven, ještě dlouho se nic nedělo, už bylo odhoukáno. Letadla zmizela. Šli jsme se rozhlídnout a nad Kralupama – to bylo vzdušnou čarou tři kilometry řekněme, jinak se tam šlo pět – se začal valit strašně černý kouř směrem k nám. Najednou z toho černého mraku začalo padat listí. My jsme nevěděli, co to je. Opravdu úplně černé uhelné listí. Tak jsme to začali chytat s klukama. No, a vytahovali jsme, kdo sežene větší list. A ony to byly účetní knihy z petrolejky, která se s tou detonací zvednula, po dvou hodinách začala padat na zem. Krásné na tom bylo to, že to šlo číst, protože to bylo psané tužkou, pravděpodobně inkoustovou, papír byl černý a tam, kde byla inkoustová tužka, takže to byl vlastně negativ.“

  • „My jsme to tedy, abych pravdu řekl, měli tak rychlé, že už jsme v té době měli první dvě fáze odbyté. A to tak, že v padesátém roce zabrali statek do národní správy, protože na větší statky přes 50 hektarů se uděloval rovnou takzvaný nucený pacht a mohli to jedním glejtem zabrat, aniž by k tomu bylo cokoliv potřeba prokazovat. Můžu vám pak ukázat ten glejt, na základě něhož to bylo zabrané. Takže jsme byli ještě ve statku, ale směli jsme jen do obytného, protože stodoly, kravíny, to už bylo zabrané. Oni nás jako čtrnácti- patnáctileté děti z toho vyháněli. My jsme byli zvědaví, běhali jsme po svém dvoře celý život, do zahrady, nikam jsme nesměli. Takže musel to být sám o sobě trest pro rodiče, tohle vrcholné ponížení, nechali nás tam bydlet, protože si nevěděli rady, kam nás vystěhovat.“

  • „Když jsme byli ještě na statku, ale už to bylo zabrané, tak otec, protože neměl co dělat, chodil do polí, do lesa a pozoroval, jak hospodaří noví. Samozřejmě se nachomýtl v místech, kde byla bramborová pole a místní špehouni hned zjistili, že párkrát tam tou samou cestou prošel. To byl důvod, proč ho nařknout z toho, že tam roznáší amerického brouka, mandelinku bramborovou. Nevím, zda jste o tom někdy slyšeli, ale to byla taková fáma v 50. letech, že ji sem Američané rozhazují, aby nám zničili kulturu brambor a tím pádem nás vyhladověli, taková byla teorie. Samozřejmě kdo jiný než kulak Křivánek, který tam chodil, to musel udělat. Byly s tím velké peripetie, nakonec to řešili na místním národním výboru. Otec se bránil tím, že ta samá mandelinka je vedle ve vsi Tursko, vedle v Úholičkách a kdo to roznášel tam. Ubránil se, takže zůstalo na nějaké důtce, ale jinak z toho mohl být až kriminál, protože to bylo ohrožení národního hospodářství a na to byl zase další paragraf.“

  • „V roce 1954, když roku 1953 Stalin a Gottwald zemřeli, tak nastalo jisté malé období zvané obleva. A tam se začaly probírat ty nejkritičtější věci. Začal se kritizovat kult osobnosti a podobně. Do toho spadla tahle akce nucených prací v zemědělství. Takže po rozhovorech šéfové statku museli udělat takzvaný rozhovor s každým jednotlivým a že by měl zůstat v zemědělství, ale ne na tomhle nuceném místě, ale mohl by dělat doma. Na výběr měl buď do dolů, nebo do zemědělství. Většina jsme hledali poblíž domova v zemědělství, někteří, ti starší, šli do dolů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětníka v Mlazicích, 02.03.2016

    (audio)
    délka: 01:09:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    v Praze , 08.03.2016

    (audio)
    délka: 02:08:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 29.09.2016

    (audio)
    délka: 01:48:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každá demokracie je předem ohrožena svojí podstatou

Libor Křivánek
Libor Křivánek
zdroj: archiv pamětníka

Libor Křivánek se narodil 14. února 1936 v osadě Chýnov v Libčicích nad Vltavou, kde rodiče hospodařili na velkém statku. Měl dalších deset sourozenců, vesměs starších než on. Chodil do měšťanky v Libčicích, za války se museli učit v náhradních prostorách kina, hospody nebo sokolovny, v budově školy si zřídili Němci lazaret. Nejvíc se Libor těšil na nálety, které probíhaly hlavně v roce 1944, protože tím okamžitě skončilo vyučování. Pokračoval ve studiu na víceletém gymnáziu v Kralupech nad Vltavou. Po převratu v roce 1948 komunisté reorganizovali školství. Víceletá gymnázia zrušili a pamětník se musel vrátit na školu v Libčicích. Po úspěšných závěrečných zkouškách jej kvůli statkářskému původu nepřijali na gymnázium, šel tedy na zahradnickou školu v Ruzyni. O prázdninách roku 1952 dostal příkaz nastoupit na státní statek do Osoblahy, kde musel pracovat téměř dva roky. Na rodinný statek v Chýnově komunisté mezitím uvalili takzvaný nucený pacht, o rok později rodinu vystěhovali do malého a zanedbaného hospodářství v sousední vesnici. Sourozenci byli vyhozeni ze škol nebo jim bylo znemožněno studovat. Otce komunisté obvinili z roznášení amerického brouka – mandelinky bramborové po okolních polích. Případ se řešil na místním národním výboru a skončil pouze důtkou, nikoliv vězením. Po návratu z Osoblažska nastoupil pamětník do ovocnářského střediska ve Větrušicích. Po intervenci ředitele si směl doplnit odborné vzdělání v zahradnické škole v Kopidlně. Pracovní umístěnka jej zavedla do podniku Zelenina Středočeský kraj v Mělníku, kde se také oženil a natrvalo usadil.