Vladimír Koudelka

„A přijel ještě k nám, to byl konec srpna, k nám tak na neděli. Jen krátkou takovou dovolenou. Ale neřekl vůbec nic, ani zmínka o tom nebyla. A začátkem září najednou se tady u nás objevili tajní, tihleti estébáci. Přišli večer, my jsme poklízeli dobytek. A kde máme – ptali se našich, kde mají syna. Naši nic nevěděli. No tak potom samozřejmě jsme tady měli ráno, třeba jsme vstávali, už tady byli. A tak to už jsme věděli, že se něco děje. Tak maminka se rozjela do Prahy. Jela tam, přespala u známých a ráno dojela do těch Milovic. Chtěla něco vyzvědět taky o tom. A oni sice... tak si nechala na bránu zavolat někoho, nějakého oficíra. Ale oficír tam přišel a ten se s ní vůbec nějak nebavil. Ale ti kluci na bráně říkali: 'Matko, nestarejte se, ten už je dávno za kopečkama.' No tak přijela domů. No, už byla taková... přece my jsme byli vyplašení. Nevěděli jsme, co se s ním stalo."

„Ono tady potom bylo několik... Tadyhle je taková hajnice, říká se tam Na Zdrůbku, byl tam hajný, toho zastřelili Rusové. Nevím proč, z jakého důvodu. Tady u Níkovic je mlýn. Tam mlynáře zastřelili zase. Měl tam… Ti Rusové tam někde lágrovali blízko a v noci se tam ožrali a šli tam. Tam sloužilo nějaké děvče v tom mlýně. Oni se to nějak domákli, tak tam šli. A ten mlynář ji tam bránil a oni ho zastřelili.“