Ludvík Kolský

„My jsme více méně jako technici si drželi odstup od nich. Samozřejmě kdokoliv kdykoliv kohokoliv potkal v podzemí, tak se navzájem ti lidé pozdravili, ať to byl mukl, ať to byl technik, nebo kdokoliv, tak se navzájem pozdravili Zdař bůh – a bylo úplně jedno, jestli je to potrestaný, nebo ředitel tady závodu a podobně. A jiný trošku vztah byl asi těch potrestaných s těmi kolegy, kteří pracovali na jednom pracovišti, tak ti si byli nějakým způsobem asi bližší. Říkali si jménem, nedělali mezi sebou nějaký rozdíl. Ale přece jenom u těch techniků, tak my jsme jim vykali, těm potrestaným, oni vykali nám, což asi ti horníci, co spolu pracovali, tak si nevykali, že jo... Takže jsme si drželi takový nějaký trošku odstup. Oni byli poznat tak, že měli přilbu, důlní helmu, tak měli jiné barvy, čili bylo na první pohled poznat, že je to potrestaný, že je to mukl.“

„Už nevím, jestli jsem byl vzhůru, nebo mě vzbudili, to je jedno. Bylo to okolo půlnoci z 20. na 21. srpna, kdy jsme se dozvěděli v kasárnách, že tedy Rusové nás obsazují, nebo lépe řečeno spřátelené armády, Varšavská smlouva, ale pod vedením Rusů. No a teď jsme nikdo nevěděli, co bude, co dál, byli jsme vojáci. Věděli jsme, že je to špatně, a tak jsme byli třeba i odhodlaní, kdyby k něčemu došlo, tak že tu zbraň zvedneme. Ale nikdo nic nevěděl samozřejmě, tak byl takový trochu zmatek. No a pak to pokračovalo, nevím, jak dalece se mám teď rozšířit. Tam pak nás obsadili Rusové, tanky okolo kasáren, teď bylo pořád nějaké dohadování důstojníků, jejich důstojníků s našimi důstojníky. Nakonec naše zbraně odnesli do jedné místnosti. Byl jsem u výsadkářů, měli jsme lehké zbraně, neměli jsme žádné tanky nebo děla nebo něco takového, ale samopaly, kulomety atd. Tak byly zamčené v jedné místnosti a pak se utábořili, tam byla ještě brigáda, letiště v Prostějově, tak oni se tam utábořili. My jsme s nimi konverzovali přes plot, dohadovali se, byla to těžká domluva. My jsme uměli rusky, maturoval jsem z ruštiny, samozřejmě každý tenkrát uměl rusky, tak jsme se s nimi dohadovali, ale to bylo úplně zbytečné…“