Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Kolský (* 1947)

• narozen 24. února 1947 v Příbrami

• otec v letech 1951–1954 vězněn na Jáchymovsku

• vystudoval střední průmyslovou školu v Příbrami, obor úprava užitkových nerostů

• chodil do Sokola, synové později do ilegálního skautského oddílu

• v letech 1966–1968 absolvoval vojenskou službu u výsadkářů v Prostějově

• okupaci v srpnu 1968 prožil na vojně

• v roce 1969 se zúčastnil v Praze pohřbu Jana Palacha

• pracoval jako dozimetrista a později geofyzik uranových dolů v Příbrami

• zažil sametovou revoluci v Příbrami

• roku 1992 spoluzakládal hornický spolek Prokop

• po revoluci pracoval v podniku SÚJCHBO v Kamenné u Příbrami

• dnes pracuje jako průvodce v Hornickém muzeu Příbram na dole Anna

• v roce 2025 žil v Příbrami

Ludvík Kolský se narodil 24. února 1947 v Příbrami jako nejmladší ze tří dětí. Maminka se vyučila modistkou a měla v Pražské ulici krámek Lidka s dámskými klobouky. Tatínek vystudoval vysokou školu báňskou a pracoval jako bankovní úředník. Rodina náležela k tehdejší lepší střední třídě. Děti chodily do Sokola, a to i tehdy, když ho komunisté zrušili a přejmenovali na tělovýchovnou jednotu a místo všesokolského sletu se cvičilo na spartakiádě. Ludvík Kolský od rodičů věděl, jak se to má s komunistickým režimem, že se jen vytváří zdání svobody, která tu ve skutečnosti není. Ve škole ale říkal, co chtěli slyšet, a ne to, co si doopravdy myslel, nebo to, co zaslechl doma v Hlasu Ameriky. 

Vyzrazení státního tajemství

Krátce po nástupu komunistů k moci byla maminka nucena zavřít svůj obchod, který měla v pronájmu. O otce se začala zajímat Státní bezpečnost, snažila se ho získat ke spolupráci. Vyhrožovali mu, že se děti nedostanou na žádnou školu, a nátlaku čelil i jinými způsoby. S tím, že mu vyhrožují, se svěřil kolegům v zaměstnání. „Táta věděl, že obě varianty jsou špatně, jak estébákům spolupráci odmítnout, tak se k nim dát. Byl už zoufalý, tak to v práci řekl. Ten kolega to na něj ale prásknul a v roce 1951 tátu odsoudili na dva a půl roku do vězení a k peněžité pokutě za pokus o vyzrazení státního tajemství. Protože bylo státním tajemstvím, že jste u StB, a tím, že jim spolupráci odmítl, to překvalifikovali na pokus, takže dostal mírnější trest. Celý ho strávil na Jáchymovsku v lágru Ležnice,“ popisuje pamětník. Státní bezpečnost si pro otce přišla v noci. Ludvík domovní prohlídku a samotné zatčení na rozdíl od starších sourozenců prospal. Ti celou situaci nesli velmi těžce. Když se ho pak sousedé ptali, kde má otce, naučila maminka tehdy čtyřletého syna říkat, že jel na rekreaci. Tatínek se vrátil s podlomeným zdravím a počátkem 60. let předčasně zemřel. 

Připraven bránit vlast

Odmala se Ludvík Kolský zajímal o geologii a archeologii. Po základní škole ho přijali na střední průmyslovou školu v Příbrami, ale na geologii, kam si přál jít, ho kvůli vysokému počtu jiných zájemců nevzali. Vystudoval tedy obor úprava užitkových nerostů a po škole šel do Rudných dolů na úpravnu rud na Březových Horách. 

V roce 1966 nastoupil na dvouletou vojenskou službu k výsadkářům do Prostějova. Půl roku zde studoval na zdravotnické škole a zbytek služby absolvoval jako zdravotník. Zde jej v srpnu 1968 zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Už nevím, jestli jsem byl vzhůru, nebo mě vzbudili, to je jedno. Bylo to okolo půlnoci z 20. na 21. srpna, kdy jsme se dozvěděli v kasárnách, že nás obsazují spřátelené armády pod vedením Rusů. No a teď jsme nikdo nevěděli, co bude. Věděli jsme, že je to špatně, a tak jsme byli odhodlaní, kdyby k něčemu došlo, tak že tu zbraň zvedneme,“ popisuje Ludvík Kolský první chvíle. Zanedlouho už byly tanky kolem dokola kasáren. Vojáci se utábořili na prostějovském letišti, kde se s nimi naši vojáci snažili přes plot konverzovat. „My jsme uměli rusky, maturoval jsem z ruštiny, samozřejmě každý tenkrát uměl rusky, tak jsme se s nimi dohadovali, ale to bylo úplně zbytečné… Všechny zbraně nám sebrali, odnesli do jedné místnosti a tu zamkli a hlídali. Snaha o odpor byla marná, ale někteří soudruzi už tehdy tu invazi obhajovali,“ říká pamětník. Vzpomíná, jak byl konec všem nadějím na svobodnější život. Když totiž toho roku šel v průvodu na 1. máje, šli tam i skauti a zdálo se, že reformy přijdou seshora.

Na podzim 1968 se vrátil z vojny a nastoupil zpět na březohorskou úpravnu rud. O upálení Jana Palacha v lednu 1969 se dozvěděl z tisku, i když se v něm jeho čin snažili bagatelizovat. S kamarády z práce se domluvili, že pojedou na jeho pohřeb do Prahy. Od ROH si půjčili československou vlajku, a když dorazili na Václavské náměstí ke koni, hned si je odchytili studenti z filozofické fakulty a poslali je do čela průvodu. „Měli na rukávech pásky se sovou, a když viděli, že máme vlajku, začali za námi řadit ten průvod, který pak šel ke Karolinu. V něm šli tehdy i různí hodnostáři z vysokých škol. Tenkrát se ještě směl říkat názor a protestovat, tuhá normalizace začala až později,“ vypráví Ludvík Kolský.

Politického vězně poznal už z dálky

V 70. letech přešel z rudných dolů na doly uranové, kde sedm let pracoval jako dozimetrista, tedy měřil koncentraci různých částic v důlním ovzduší. Denně u toho fáral na osm hodin do podzemí. „První fárání bylo zvláštní. Člověk si neuvědomuje, že je nad ním kilometr horniny. V některých patrech je zima, v těch spodních zase horko,“ popisuje pamětník svoje pocity. Na rudných dolech se fáralo několik staletí, způsob práce tam byl jiný než na uranových dolech a nevydělávaly se tam takové peníze. Na uranových dolech se oproti tomu tlačilo na výkon, komunisté se rádi pochlubili těžebními rekordy. Přesnou cenu uranu, který putoval do Sovětského svazu, ale běžný horník neznal. 

Tak jako jiné uranové doly v republice, i ty v Příbrami sloužily k výkonu trestu politických vězňů, takzvaných muklů. Mnoho jich stavělo příbramské sídliště, kde dostávali byty především horníci a členové KSČ. Většina ale rubala uran. I s nimi se Ludvík Kolský při své práci potkával. „My jsme si jako technici více méně drželi odstup. Samozřejmě kdokoliv kdykoliv kohokoliv v podzemí potkal, tak se navzájem ti lidé pozdravili Zdař bůh – a bylo úplně jedno, jestli je to potrestaný, nebo ředitel závodu a podobně. A jiný trošku vztah byl asi těch potrestaných s těmi kolegy, kteří pracovali na jednom pracovišti. Oni byli poznat tak, že měli důlní helmy jiné barvy, čili bylo na první pohled poznat, že je to potrestaný, že je to mukl.“

Koncem 70. let přestoupil na pozici geofyzika uranových dolů. Až do revoluce pak zaznamenával všechny rudné anomálie v podzemí.

Kdo chce demonstrovat, ten přijde o práci

Jednou z výhod práce na uranových dolech byla možnost jezdit na ozdravné pobyty do Jugoslávie. Mnoho kolegů se z takového zájezdu domů nevrátilo a zůstali na Západě, ale i když pamětník s režimem nesouhlasil, kvůli rodině zemi opustit nikdy nechtěl. „Věděl jsem, že se mají lidé za ostnatým drátem lépe, ale mě tu nikdy neutlačovali. Pořád jsem ale myslel na tátu, který kvůli komunistům brzo zemřel,“ vzpomíná. 

Hodnoty jako svoboda, čest a spravedlnost se snažil předávat i svým dvěma synům, kteří navštěvovali příbramský turistický oddíl Brdská smečka. Ten pod vedením Zdeňka Hejkrlíka fungoval jako skautský oddíl, jen se tak nesměl jmenovat.

Když se na podzim 1989 začal komunistický režim hroutit, pracoval na šachtě 16. I když se v práci o politice moc nemluvilo, o tomhle se dozvěděli rychle. Když pak sledoval události večer v televizi, bylo mu jasné, že z toho bude něco většího. 

Jakmile začali jezdit po podnicích studenti a herci a snažili se získat pro revoluci dělníky, vedení Uranových dolů je na šachtu vůbec nepustilo. „Řekli nám, že kdo chce, může se s nimi setkat za bránou, tam být směli. Zároveň nás varovali, že kdo pojede na nějakou demonstraci, toho z práce vyhodí,“ popisuje pamětník. Přesto se vydal na shromáždění k příbramskému kulturnímu domu, kde probíhala spontánní demonstrace. „Byl jsem tam, když KSČ oznámilo, že se vzdává vedoucí funkce ve státě. Propuklo tehdy obrovské nadšení, před kulturákem byly davy. Moc jsem tomu fandil a fandím dodnes,“ popisuje Ludvík Kolský nadšení, které tehdy cítil.

Se změnou režimu přišlo i postupné uzavírání uranových dolů, které byly závislé na vývozu do Sovětského svazu. Po ukončení těžby v roce 1991 pracoval krátce jako kotelník, pak přešel do podniku SÚJCHBO (Státní ústav jaderné, chemické a biologické ochrany) v Kamenné u Příbrami, kde pracoval až do důchodu jako měřič radonu. V roce 1992 se podílel na založení hornického spolku Prokop, který udržuje v Příbrami hornické tradice a stará se o památky na Březových Horách. Začali v 90. letech pořádat každoroční Prokopskou pouť, zasadili se o vznik památníku obětem důlní katastrofy na dole Marie z roku 1892, při níž na Březových Horách zemřelo přes 300 havířů. Dnes dělá průvodce na dole Anna v příbramském Hornickém muzeu, provádí turisty a řídí důlní vláček. V roce 2025 žil v Příbrami.