Prof. RNDr. Milan Kodíček , CSc.

„Tatínkova maminka umřela v jedenačtyřicátém [roce] ještě v Praze a dědeček zemřel v Terezíně. Nebo jestli to nepletu, možná že ještě až v té Lodži – ale v každém případě v koncentráku.“ – „Nebyl popraven? Zemřel na hlad, tyfus?“ – "Určitě nezemřel v komorách, to ne, oni v Osvětimi nebyly. A z těch šesti dětí, tak ten Josef a Milan, to byl ten druhý [syn], tak ti v třicátém osmém [roce] utekli, odjeli do Anglie. Pak byli Milada a Marta, ta Milada, to je hezká historka. Ta měla za muže – Josef Bek se jmenoval a v rodině byl vnímaný, jako že není moc chytrý. A oni byli v tom Terezíně a on se hrozně nudil, a tak se snad sám přihlásil, že by čistil kanály. Pak vždycky odjeli do Osvětimi, ale on byl nepostradatelný, takže oni dva to v Terezíně opravdu celou tu válku přežili. To byli jediní [otcovi příbuzní], které já jsem znal. Pak byla ta Marta, ta byla vdaná, měla syna, a ti zemřeli v Lodži. Ten Bedřich, ten byl pátý a zemřel na tuberkulózu v třicátém šestém [roce]. A tatínek to přežil v armádě.“

„V devětatřicátém [roce] v dubnu utekl [otec] do Polska a tam se připojil v Krakově, jak vznikala ta československá legie, takže on se k nim připojil a dělal jim lékaře. Pak teda byli v tu zimu 1939/1940 v sovětském zajateckém táboře na Ukrajině, a jeho poslali do Moskvy. Oni chtěli, aby tam vyjednával, protože to byl hluboký mír mezi Německem a Sovětským svazem, a oni chtěli bojovat. Chtěli, aby je přesunuli do Francie, ale to už se nepovedlo. Ale tatínek se přesto dostal lodí, jel z Oděsy, protože nemohli Středozemním mořem, takže jeli Suezským kanálem, odskočili si do Indie, což nikdy tatínek nevěděl vlastně proč, ale kolem Kapského Města do Anglie. Tam dělal lékaře té československé jednotce vojenské a v prosinci... Já mám pocit, že on tam měl celou dobu takový pocit, že se vlastně fláká, že by měl být na frontě. Ve čtyřiačtyřicátém [roce] v prosinci toho dosáhl, takže opět Středozemním mořem, přes Teherán, Kaspickým mořem dohnal tu Svobodovu armádu někde až na Slovensku. Nicméně se vrátil s východní armádou, což mu samozřejmě prospělo.“

„V tom ústavu hematologie totiž to bylo tak, že my jsme se tam měli strašně dobře. Tam všichni věděli, co si kdo myslí. My jsme třeba měli společenskou hru takovou, byli jsme kamarádi, nějací čtyři v podstatě stejně staří, nikdo jsme nebyl v té [komunistické] straně. A měli jsme takovou hru – psal jsem, přišel ten kamarád, takhle mi poklepal na rameno a říká: ‚Jsem doktor Fiala,‘ to byl tajemník výboru KSČ, ‚my jsme o tobě, soudruhu, přemýšleli a říkali jsme si, že by bylo dobré, kdybys vstoupil do té strany. Pak bys mohl jet do Ameriky a tak všecko.‘ A my jsme mu okamžitě museli odpovědět, museli jsme mít připravenou tu výmluvu. Tak já jsem měl třeba připravenou, že to je moc dobré, co oni dělají, ale že jsem hrozně neukázněný. Že jim vlastně nemůžu dopředu říct navždy, že s nimi budu se vším souhlasit, že by se to prostě pro mě nehodilo, že to není pozice. A takovýhle nějaký blábol. Ale oni nikdy nepřišli.“

„Já jsem si šel půjčit skripta na Vinohrady. Tak jsem si tady sedl na tramvaj a jedu, jedu. Tenkrát se ještě jezdilo po Václavském náměstí, jezdilo se tou Národní třídou. Jela ta tramvaj na Můstek a tam jsem měl odbočit a jet na Vinohrady přes ten Václavák. Tam řekli, že ne, že nejedou dál, že tam se něco děje, že tam tramvaje nejezdí a tak. No tak jsem vystoupil a šel jsem pěšky na Vinohrady. Že to bylo přes Václavák, tak jsem šel, kudy jinudy bych šel, že jo. A tam smrděl slzný plyn a tak, no a běhali tam ti blbci s těmi pendreky a tak. A já jsem šel naschvál uprostřed toho chodníku, aby bylo vidět, jaký jsem vzorný a nic nedělám a že si jdu půjčit skripta. Ale jejich úkol, prostě to se ukázalo až později, ten úkol byl – oni prostě chtěli co nejvíc lidí do toho kriminálu dostat. Oni potřebovali, to byl prostě úkaz, oni to vyprovokovali celé, aby ukázali tu moc, aby se lidi začali bát. Takže po mně skočili tři, zmlátili mě pendreky a už jsem jel.“

„To moje rozhodování, jestli tady zůstanu... a brácha teda odjel a já jsem tu zůstal. Kdybych měl říct proč, tak jednak se mi strašně líbilo v té škole, jednak jsem tady měl strašně blízké kamarády, se kterými jsem doteď, a jednak kdybych já odjel, tak tu dva už dosti starší rodiče zůstanou sami. Tak jsem prostě zůstal. A nebylo vůbec jasné, co s těmi vysokoškoláky ti komunisti a Rusové provedou. Vždyť to mohli zavřít, ty vysoké školy, to vůbec nebylo... to byla tak pomatená doba, ten srpen, září a i dál... toho šedesátého osmého [roku]. Že vlastně jenom dobrodruzi tady mohli zůstat. Ti usedlí a rozumní lidi odešli.“