Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. Milan Kodíček , CSc. (* 1948)

• narozen 12. února 1948 v Praze

• oba rodiče židovského původu, seznámili se ve Velké Británii, kam odešli v roce 1939

• otec byl vojenský lékař, v roce 1944 odešel z Anglie a vrátil se do Československa se Svobodovou armádou

• v letech 1966–1971 studoval pamětník chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• během demonstrací v srpnu 1969 byl na Václavském náměstí zatčen a deset dní strávil v cele

• v letech 1977–1991 působil v Ústavu hematologie a krevní transfuze

• během sametové revoluce byl předsedou Občanského fóra v Ústavu hematologie a krevní transfuze

• v roce 2024 žil v Praze

Když nastoupil 21. srpna 1969 do tramvaje a jel za svým spolužákem půjčit si skripta, netušil, že následujících deset dní stráví za mřížemi. Na Václavském náměstí si Milan Kodíček uvědomil, že se připletl k demonstraci připomínající výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Nestačil se ani vzpamatovat a už ho zasahující ozbrojené jednotky mlátily a táhly do policejního antonu.

Válku skoro nikdo z rodiny nepřežil

Milan Kodíček se narodil 12. února 1948 v Praze Zdeňce a Arnoldu Kodíčkovým. Oba rodiče byli židovského původu. Matka pocházela z rodiny Pickových z Nymburka, kde měli oděvní továrnu. Zdeňka Kodíčková se narodila roku 1915 a byla nejmladší ze čtyř dětí. Vystudovala měšťanskou školu v Teplicích, kde se naučila německy. Poté odešla do Švýcarska, aby si rozšířila i znalosti francouzštiny. Po návratu vystudovala grafickou školu v Praze a živila se jako fotografka. V roce 1937 odjela s přáteli do Velké Británie, kde se účastnila korunovace krále Jiřího IV. Vízum, které tehdy do pasu dostala, využila v březnu 1939 a znovu odcestovala do Anglie, aby prchla před nacistickou mocí. Svým bratrům, kteří už měli děti, nabízela, že jejich potomkům zajistí odvoz do bezpečí. Ti to však odmítli, což se jim později stalo osudným. 

Válku přežil jen strýc Milana Kodíčka František Pick, kterému se podařilo prchnout v Horním Slezsku z pochodu smrti. „Němci někoho zastřelili a on spadl na strýce. Díky tomu, že se nehýbal, si mysleli, že i on je mrtvý a nechali ho tam,“ vypráví jeho synovec. František Pick se vydal do Nymburka, kde našel útočiště u rodiny Libuše Pleskačové, tehdy Bendlové, která událost popsala pro Paměť národa: „Ve dveřích se objevil malý skrčený člověk v mundúru, s plechovkou vody v ruce. Otec v něm poznal pana Picka, který si v naší truhlárně nechával dělat věci od dřeva. Otec ho pozval dovnitř, matka mu uvařila kafe a pak se rozmýšlelo, co s ním dál,“ vzpomínala. Rodina pro něj vybudovala zázemí na půdě truhlárny, kde ho ukrývali a nosili mu jídlo. „Měli jsme pět zaměstnanců, takže musel být na půdě jako myška. Byl u nás tři měsíce až do osvobození. Netrpělivě vyhlížel, jestli se někdo další vrátí z Osvětimi domů. Bohužel byl jediný, komu se to podařilo,“ vyprávěla Libuše Pleskačová. 

Strýc ale dlouho v Nymburce nezůstal, nemohl zapomenout na to, jak se k němu někteří občané před jeho odchodem do transportu chovali. Oženil se se sudetskou Němkou Martou z Jablonce nad Nisou, se kterou v roce 1947 přivítali na svět dceru Zuzanu. V roce 1949 odjeli do Izraele, kde se jim ovšem nelíbilo. Na pozvání starého přítele odcestovali do kolumbijské Bogoty. Na počátku 70. let se pak se ženou přestěhoval do západního Německa, kde dožil.

Tatínek se nechtěl flákat, chtěl bojovat

Arnold Kodíček se narodil roku 1903 v Praze, vystudoval lékařskou fakultu a věnoval se gynekologii a porodnictví. Měl pět sourozenců, nejstarší bratr Josef Kodíček byl dramaturgem Vinohradského divadla, který v roce 1938 odešel do Londýna, kde se stal redaktorem českého vysílání BBC. Po válce zůstal v zahraničí a od roku 1951 až do své smrti pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. Arnold Kodíček se v roce 1939 také rozhodl opustit svou rodnou zem. „V dubnu utekl do Polska a tam se připojil v Krakově k československé legii a dělal jim lékaře. Zimu 1939/1940 strávili v sovětském zajateckém táboře na Ukrajině a jeho poslali do Moskvy, kde s nimi vyjednával, aby mohli bojovat,“ vypráví pamětník a pokračuje: „Tatínek se nakonec dostal lodí Suezským kanálem, odskočili si do Indie, což nikdy tatínek nevěděl vlastně proč, ale kolem Kapského Města do Anglie. Tam dělal lékaře té československé vojenské jednotky.“ Podle Milana Kodíčka chtěl otec bojovat, a tak se v prosinci roku 1944 vrátil do pevninské Evropy. „Dohnal tu Svobodovu armádu někde až na Slovensku. Vrátil se tedy pak s východní armádou, což mu samozřejmě po převratu prospělo.“ O svém působení ve Svobodově armádě však nikdy moc nevyprávěl.

Také velká část otcovy rodiny válku nepřežila. Jeho matka zemřela v roce 1941 ještě v Praze, jeho otec pak zahynul v Terezíně nebo Lodži. Z jejich šesti dětí se konce války dožily čtyři. Kromě Josefa a Arnolda přežil válku ve Velké Británii ještě druhorozený Milan. Bratr Bedřich zemřel na tuberkulózu už v roce 1936. Sestra Marta zahynula s celou rodinou v Lodži. Válečné běsnění přečkala ještě sestra Milada se svým mužem. „Ta měla za manžela jistého Josefa Beka, který byl vnímaný, jako že není moc chytrý. Oni byli v Terezíně a on se hrozně nudil, a tak se snad sám přihlásil, že by čistil kanály. Pak vždycky odjely transporty do Osvětimi, ale on byl nepostradatelný, takže oba dva to v Terezíně opravdu celou tu válku přežili,“ vypráví Milan Kodíček.

Zdeňka Picková se s Arnoldem Kodíčkem seznámila v anglickém městě Royal Leamington Spa, kde její nastávající sloužil. Tehdy se živila jako fotografka, ovšem poté, co byl Arnold Kodíček převelen do Londýna, šla s ním a stala se úřednicí v exilové československé vládě. Ještě před koncem války prošla pečovatelským kurzem, který využila hned po osvobození, když se vydala pomáhat do Terezína, kde řádila tyfová epidemie.

Marta Gottwaldová nám na Vánoce posílala zajíce

Rodiče Milana Kodíčka se vzali až v Československu v prosinci 1945. Za války byl totiž Arnold Kodíček stále ženatý, i když se svou první manželkou už dlouho nežil. V roce 1946 otec vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), ve které viděl naději pro lepší budoucnost. Zároveň sebe i svou ženu nechal odhlásit z židovské obce. Od dvou let žil Milan Kodíček s rodiči v pražských Střešovicích, kde prožíval spokojené dětství. Otec po válce zůstal v armádě a pracoval ve vojenské nemocnici na gynekologicko-porodnickém oddělení. V té době udržoval kontakt s tehdejší první dámou. „Její dcera, která se provdala za Alexeje Čepičku, měla mimoděložní těhotenství a otec ji úspěšně odoperoval. Marta Gottwaldová ho proto chránila – třeba když měl problémy kvůli bratrově působení ve Svobodné Evropě. Na Vánoce nám také posílala všelijaké dary, třeba zajíce,“ vysvětluje Milan Kodíček. 

Ve Střešovicích nastoupil pamětník na základní školu. Po devíti letech začal studovat na dvanáctileté střední škole na Evropské třídě. Už v té době měl on i jeho o rok a půl starší bratr Michal velmi blízko k hudbě. Nejprve hrál na klavír, poté na violoncello. V roce 1962 vstoupil do studentského orchestru při Hudební škole hl. města Prahy ve Voršilské ulici, který vedl profesor Zdeněk Tomáš. Po jeho odchodu do penze se v roce 1982 orchestru ujal – působili pod Obvodním kulturním domem Prahy 4 pod názvem Quattro Corde.

Po ukončení střední školy v roce 1966 se rozhodl pro studium přírodních věd. „Přivedl mě k tomu bratr. Každý rok o prázdninách jsme jezdili k rybníku Babylon, a když už měl bratr ve škole chemii, začal mě učit názvosloví. Mě to nadchlo a šlo mi to,“ vzpomíná. Bez problémů ho přijali na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu chemie. Jak Milan Kodíček vzpomíná, v té chvíli jeho otec vystoupil z komunistické strany. Nejspíš proto, že už ho ve straně nic nedrželo – oba jeho synové studovali. Už v 50. letech totiž zažil rozčarování, když se komunisté začali projevovat antisemitsky. 

Studium Milana Kodíčka naplňovalo, užíval si ale i rozvolnění, které v druhé polovině 60. let ve společnosti panovalo. Chodil do kina a zhlédl všechny do té doby nepromítané filmy. Politicky se ale neangažoval. V roce 1967 strávil měsíc ve Velké Británii, kde ale nebyl poprvé. Už v roce 1964 se tam s otcem totiž podíval. Matka prožila za Lamanšským průlivem invazi vojsk Varšavské smlouvy. Po dramatických událostech se ovšem vrátila, protože zbytek její rodiny zůstal v Československu. Okupace zasáhla i Milana Kodíčka. „Když jsem se ráno dozvěděl, že jsou tu ruské tanky, první, co mě napadlo, bylo: ,Proboha, to je konec s těmi filmy,‘“ vzpomíná na své prvotní dojmy.

Sbalili mě a odvezli na Pankrác

I po událostech srpna 1968 pokračoval ve studiu a život se postupně vracel do starých kolejí. Zvrat přišel rok po okupaci, kdy se připletl k demonstraci na Václavském náměstí. „Já jsem si šel půjčit skripta od jednoho kamaráda, který bydlel ve Strašnicích. Nešel jsem demonstrovat,“ vysvětluje. Jenže tramvaj, ve které jel, se před náměstím zastavila a dál nejela. „Tak jsem si řekl, že to dojdu pěšky. Všude pobíhali lidi a policajti s obušky. Smrděl tam slzný plyn. Já jsem šel prostředkem, aby bylo jasné, že se chovám mravně. Jejich úkol byl zcela jasný, prostě sbalit co nejvíce mladých lidí. Tak po mně skočili, trošku mě zmlátili a pak ve tři hodiny v noci nás odvezli na Pankrác,“ vzpomíná a dodává: „Zajímavé bylo, že ti policajti nás museli předat vězeňské službě, což byli tenkrát zaměstnanci ministerstva spravedlnosti a chovali se opravdu slušně a profesionálně. Kdežto ti policajti byli úplně zběsnění, takže my jsme museli proběhnout uličkou do prvního patra, zmlátili nás, tam se nás ujali ti bachaři a dali nás do těch cel.“

Na Pankráci strávil několik dní, odtud ho spolu s dalšími převezli do ruzyňské věznice. Později ho však znovu umístili na Pankrác. Vzpomíná, že si v těchto náročných dnech, kdy se tísnil s několika lidmi na malém prostoru a jediný kontakt s okolím byl, když mu dozorci donesli třikrát denně jídlo, uvědomil, co je pro něj v životě důležité. „Bál jsem se hlavně, aby mě nevyhodili ze školy. Na studiu mi záleželo, bavilo mě to. Došlo mi taky, jak pro mě byla důležitá tehdejší přítelkyně,“ vybavuje si. Podle jeho slov hrozilo, že zůstane v cele až tři týdny, ale nakonec ho propustili po deseti dnech. „Bylo to díky známostem. Matka měla totiž kadeřnici, která měla poměr s bachařem na Ruzyni. Namluvila mu, že byla v jiném stavu, ale můj otec jí provedl potrat. Chtěla po něm, aby na oplátku udělal laskavost naší rodině,“ vysvětluje pamětník. 

Jeho zatčení naštěstí nemělo žádné důsledky. V Ústavu organické chemie a biochemie vypracoval svou diplomovou práci, kterou obhájil v roce 1971 na fyzikální katedře Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Základní vojenské službě se vyhnul díky bolesti zad. V roce 1972 zemřel jeho otec Arnold Kodíček. Pamětník se oženil a jeho žena Alena přivedla v roce 1975 na svět jejich dceru Terezu. Po promoci pokračoval v Ústavu hematologie a krevní transfuze v doktorském studiu. Rád vzpomíná na spolupráci s biochemikem, profesorem Zdeňkem Vodrážkou. Aby mohl Milan Kodíček dělat aspiranturu, stal se předsedou Komise pro socialistickou iniciativu pracujících a jezdil s dětmi na každoroční tábor do Bedřichova, kde se svými svěřenci po večerech poslouchal vysílání Svobodné Evropy. Od roku 1985 ho vedla Státní bezpečnost (StB) jako prověřovanou osobu (PO) ve svazku s archivním číslem KR-831086 MV pod krycím jménem Brit.[1] Spis StB založila kvůli jeho kontaktu s občany Velké Británie a také kvůli styku s některými signatáři Charty 77. O svých kontaktech s chartisty se ve svém vyprávění Milan Kodíček nezmiňuje, avšak tuto iniciativu považuje za správnou, ačkoli ji nikdy nepodepsal. Také se v 70. a 80. letech několikrát dostal k samizdatové literatuře. „Četl jsem třeba Souostroví Gulag a Obsluhoval jsem anglického krále,“ říká.

Sametovou revoluci prožil s nadšením. V Ústavu hematologie a krevní transfuze založili Občanské fórum a on se stal jeho předsedou. V roce 1990 se habilitoval v oboru biochemie. O rok později přešel do Ústavu biochemie a mikrobiologie. Poté přešel na žádost profesora Vodrážky na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), kde se věnoval pedagogické činnosti a podílel se na tvorbě několika učebnic. V roce 2001 byl jmenován profesorem.

Kam se podívám, tam je Alenka

Už v roce 1981 se dozvěděl nepříjemnou zprávu – jeho ženě diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu (ALS). Následující roky byly pro celou rodinu náročné, od roku 1991 musela být Alena Kodíčková odkázána na invalidní vozík. I přes své indispozice se snažila pomáhat ostatním. Když v roce 1990 navštívili Holandsko, rozhodla se, že začne se svou známou do Československa dovážet zdravotní potřeby pro hendikepované, které byly po sametové revoluci nedostatkové. „Použité vozíky z Holandska dopravovali do Československa a tady je rozdávali potřebným. Dohromady sem dovezli asi 650 vozíků a 1 000 dalších pomůcek,“ vypráví její manžel. Alena Kodíčková zemřela v roce 1997. Milan Kodíček se o ni se svými přáteli a pečovatelkou staral až do jejích posledních dní doma. „Její popel jsem rozdělil do sta krabiček a rozvezl je na místa, kde nám spolu bylo dobře. Kam se podívám, tam je Alenka,“ říká.

Milan Kodíček se podruhé oženil s ošetřovatelkou své první ženy Jitkou, se kterou se jim později narodila dcera Hana. V roce 2024 působil jako člen správní rady organizace Cesta domů, stále vyučoval na VŠCHT a žil v Praze.

 

[1] Odpověď Archivu bezpečnostních složek ČR. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.