Otomar Klodner

* 1964

  • „To byl takový nápad, asi můj. Že když teda děláme… chtěli jsme totiž udělat leták, jako A4, kde by byli všichni političtí vězni té doby. Nashromáždili jsme fotky a já jsem to přefotil, udělal jsem menší a položil jsem je na A4. To jsem znovu vyfotil a tímhle způsobem… Napsali jsme tam jméno každého. Postupovalo se takovým amatérským, ale složitým, komplikovaným způsobem. Nakonec jsme se dobrali toho, že jsme měli jednu A4, kde bylo asi deset nebo dvanáct politických vězňů té doby. Z toho jsme dělali letáky, které jsme roznášeli po lidech, lepili atd. A já jsem chtěl udělat takovou trošku srandu, kdy každého zvlášť z toho letáku zmenšíme. Zmenšili jsme je na úplně malinký formátek a říkal jsem: ‚Kup sirky!‘ Koupili jsme třeba dvacet balíků sirek, takových těch, jak jsou vždycky po dvaceti nebo nevím. To jsme jako nenápadně rozbalili, sloupli jsme z toho nálepku a každého politického vězně jsme nalepili na tu krabičku. Udělali jsme vždycky celou sadu a to jsme zase takhle hezky [zabalili] do takového celofánku, tak jak to bylo původně. Standa to pak roznášel jako takovou legrácku po disidentských kroužkách, klubech a setkáních. Tam to prý bylo strašně oblíbené a údajně se to prý dostalo až do muzea, do muzea disentu, co měl Karel Schwarzenberg... ve Švýcarsku? Nevím, nebo v Rakousku? V tom zámku.“

  • „Když jsem pracoval v tom Úklidu, tak jsem dostal zakázku – Zbyněk Fišer, Nerudova ulice. Úklid domu, úklid bytu a umytí oken. Tak si říkám: ‚To je nějaké divné. To jméno mi něco říká, to asi znám.‘ To byla hrozná náhoda. Přijdu tam a skutečně mi otevřel Egon Bondy. Tak jsem jako mladý jeliman padl upřímně na zadek a byl jsem z toho úplně vyděšený a říkal jsem si: ‚Ty jo, taková ikona.‘ Tak jsem mu umyl okna a všechno. Slovo dalo slovo a my jsme si nějak padli do oka s panem Bondym, a tak jsem tam proseděl celé dopoledne. Bondy rád vyprávěl, takže jsem si poslechl celý jeho život. Dal mi knížky svoje, které se tam všude válely. Tam nebylo nic jiného než postel, stůl, psací stůl a knihovny. Celý byt v Nerudovce byla obrovská knihovna, takže se to špatně uklízelo a samozřejmě to bylo zaprášené. Musím se přiznat, že tenkrát poprvé, když jsem u něj byl, kdy jsem zametal pod postelí ty chuchvalce bordelu, tak jsem vymetl dřevěnou špičku na cigára. A já jsem ji ukradl, nechal jsem si ji. Říkal jsem si: ‚Nemůžu bez toho odejít.‘ Takže mám dodneška špičku Egona Bondyho. Nějak jsme si padli do oka, takže jsem tam začal chodit. Pak jsem tam začal vodit kamarády. Byl tam takový diskusní kroužek a prostě jsme se s Bondym stýkali a bylo to hrozně fajn.“

  • „Spíš si vybavuji – a to mám ještě dodnes schované doma – jak na demonstracích házeli dýmovnice, ale nevím na kterých, bylo jich víc. Ale jak se házely ty dýmovnice, tak jsem měl najednou pocit, že to chci mít doma jako trofej, tu dýmovnici. Tak jsem si jednu vyhlídnul, jak to smrdělo, a teď to přestalo smrdět, tak to tam zůstalo ležet. Běžel jsem k tomu a teď jsem to chtěl zvednout a vůbec mi nedošlo, že ta věc je rozpálená doběla, protože tam asi něco vevnitř hoří nebo něco. Takže jsem se spálil a teď jsem to zahodil. Říkám si: ‚No, ale já ji potřebuji. Já to chci mít.‘ Takže jsem vlastně nevěděl, co mám dělat, a pak jsem si to asi dvacet minut musel kopat z té demonstrace pryč. Furt jsem si to nohou přikopával, aby mi to vychladlo a abych si ji sebral. Mám to schované dodneška, takový artefakt, který jsem kopal při demonstraci, kdy někoho mlátili a na někoho stříkali, a já jsem si hlídal prostě svou dýmovnici, aby mi ji nikdo nesebral nebo nerozšlápl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.07.2025

    (audio)
    délka: 01:46:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se dalo, tak jsem fotil, dokumentoval a archivoval

Pamětník jako dvacetiletý muž, 1984
Pamětník jako dvacetiletý muž, 1984
zdroj: Archiv pamětníka

Otomar Klodner se narodil 2. února 1964 v Praze do rodiny úřednice Marie Klodnerové a technika Otomara Klodnera st. Během studií na střední průmyslové škole se více sblížil s disidenty a členy undergroundu, se kterými se začal setkávat v pražských restauracích. Oslovil ho nenásilný protikomunistický vzdor formou folkových či bytových koncertů, kterých se začal účastnit. Během povinné vojenské služby sloužil u pracovního oddílu a v této době protestně vystoupil z řad Svazu socialistické mládeže (SSM). Během vojenské služby se mu podařilo navštívit pražský Rockfest, kde vystupovala hudební skupina Ženy, která ho natolik nadchla, že s ní později i několikrát vystoupil. Po návratu do civilu začal pracovat v podniku Úklid – Praha. V druhé polovině osmdesátých let se seznámil se Stanislavem Pencem, který ho přivedl k aktivnější disidentské činnosti. Otomar Klodner se tak začal účastnit protikomunistických demonstrací, které pečivě dokumentoval svým fotoaparátem. Vedle toho například vyráběl, tiskl a distribuoval protirežimní letáky. Během Palachova týdne byl zatčen a obviněn z napadení veřejného činitele, avšak soud ho kvůli minimu důkazů osvobodil. Na konci osmdesátých let se musel preventivně účastnit vojenského cvičení, kde však veřejně vystoupil zpěvem československé hymny na podporu probíhajících demonstrací. Sametovou revoluci prožil v Praze a konec totality přivítal s nadšením. Po pádu komunistického režimu začal pracovat s psychicky nemocnými lidmi. V době natáčení (2025) žil se svou rodinou na venkově nedaleko Prahy.