Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otomar Klodner (* 1964)

• narodil se 2. února 1964 v Praze

• během středoškolských studií se seznámil s disentem a undergroundem

• vojenskou službu strávil u pracovního oddílu, kdy se podílel na stavbě budov

• během vojny navštívil pražský Rockfest, kde poprvé uviděl skupinu Ženy, se kterou následně i vystupoval

• aktivně se účastnil protikomunistických demonstrací, během kterých byl zatčen

• doma tiskl a následně roznášel protirežimní letáky

• aktivně fotografoval a dokumentoval disidentské akce

• sametovou revoluci prožil v Praze

• v době natáčení (2025) žil s rodinou na venkově nedaleko Prahy

Závěr osmdesátých let přinesl vlnu protikomunistických demonstrací, které se staly předzvěstí změny v celé společnosti. Demonstrace se často domlouvaly na dny spojené s významnými okamžiky československých dějin – vznik Československa, výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy apod. – nebo na dny celosvětového významu – Den lidských práv.

Účast na často nepovolených akcích nebo setkáních pečlivě hlídaly policejní složky, které přítomné demonstranty zatýkaly a odvážely připravenými policejními vozy. Na celé dění často dohlíželi příslušníci Státní bezpečnosti v civilu, kteří se na první pohled jevili jako jedni z demonstrantů, ale sami často rozhodovali, kdo bude zatčen.

Fotografování či prostá dokumentace takovýchto akcí byly velmi obtížné a složité. Osoba, která se toho úkolu chtěla zhostit, musela působit v tajnosti a často čelit nástrahám, jako bylo případné zatčení, zabavení fotoaparátu nebo jeho znehodnocení. Na takovou dráhu se vydal i Otomar Klodner. Aktivní disident, který se vedle tisku a distribuce protirežimních letáků rozhodl dokumentovat demonstrace. „Měl jsem obyčejnou prakticu z NDR a dva objektivy. Dneska je to úsměvné, ale tím jsem to celé fotil. Pohyboval jsem se mezi všemi a cvakal, aby na mě nepřišli,“ dodává pamětník.

Zaujala mě nenásilná revolta v podobě folku

Otomar Klodner se narodil 2. února 1964 v Praze do rodiny technika Otomara Klodnera a úřednice Českého fondu výtvarných umění Marie Klodnerové (rozené Tůmové). Otec působil nejprve v podniku Aero Vodochody, ale po dostudování střední průmyslové školy přestoupil do podniku Armabeton. Díky otcově práci se rodina mohla, jako jedna z mála, podívat za hranice Československa. „Otec díky Armabetonu mohl pracovat rok v Německu, kam jsme se za ním jeli podívat. Dokonce jsme asi v mých patnácti letech dostali devizový příslib a odjeli jsme do Francie a Německa. Když jsme se vraceli zpět a věděli jsme, kam se vracíme, do té šedi, tak jsme všichni tak strašně plakali... Brečel jsem jak želva, že se nechci vrátit,“ vzpomíná.

Po ukončení základní školy se měl Otomar Klodner vydat jakožto jediný syn ve šlépějích svého otce. Nastoupil proto na střední průmyslovou školu, kterou zdárně dokončil, ale již tušil, že tento životní směr ho naplňovat nebude. Už během studií se seznámil v pražských restauracích s lidmi, kteří ho zavedli do prostředí disentu a hudebního undergroundu. Zde se poprvé setkal s aktivní formou komunistického odporu, která ho oslovila. Nechal si narůst dlouhé vlasy a začal se účastnit koncertů a setkání.

„Seznámil jsem se s různými lidmi a hrozně mě zaujala nenásilná forma odporu. Do té doby jsem byl ovlivněn Pink Floyd a najednou se mi líbil folk. Chodil jsem na bytové koncerty, kde hrál Pepa Nos a jiní. Vedle toho jsem si oblíbil písně Sváti Karáska, Charlieho Soukupa, kdy jsme se jejich písně snažili sami hrát,“ vzpomíná Otomar Klodner.

Po neúspěšném pokusu studovat vysokou školu pracoval pamětník nějakou dobu jako zahradník v botanické zahradě, ale pouze do doby, než mu přišel povolávací rozkaz k povinné vojenské službě. „Na vojnu jsem nechtěl, snažil jsem se jakoukoliv cestou dostat modrou knížku. Třeba jsem ležel dvě hodiny v mrazu na zemi, abych dostal zánět ledvin – a nic. Nakonec mě odvedli a díky zásahu rodinného známého jsem se dostal do pracovního útvaru, takže jsme stavěli různé budovy, jako třeba ministerstvo vnitra,“ vypráví Otomar Klodner.

Doma jsme pořádali filmové večery

Ještě během vojenské služby se mu podařilo navštívit pražský Rockfest, kde vystupovala tehdejší hudební skupina Ženy, která byla ve své tvorbě známá formou hudebního happeningu. Soubor pamětníka natolik nadchnul, že chtěl účinkující osobně poznat. To se mu v budoucnu podařilo, a dokonce s kapelou i několikrát vystoupil.

Ve svém vyprávění Otomar Klodner rád vzpomíná na dobu poloviny osmdesátých let, kdy pořádal tzv. filmové večery, které se tematicky zaměřovaly na různé filmové žánry. „Jako svatební dar jsme s manželkou dostali videopřehrávač. A měli jsme k tomu i barevnou televizi. To se dozvěděli lidé z okolí a dělaly se u nás filmové večery. Jednou přišla parta lidí, která měla nějaký nesehnatelný film s jednohlasným dabingem, jednou přišli zase scifisti. Ti byli takoví zvláštní, no prostě scifisti. Dokonce u nás měli už i přezůvky,“ dodává s úsměvem na tváři. 

V druhé polovině osmdesátých let se Otomar Klodner připojil k disentu naplno. Osoba, která ho k protikomunistickým aktivitám přivedla, byl mladý Stanislav Penc, disident, který od útlého věku vystupoval proti komunistické totalitě. Díky němu se tak začal pamětník účastnit prvních protikomunistických demonstrací. „Snad první akce, na kterou jsem přišel, byla někdy v polovině osmdesátých let. Byla to demonstrace za propuštění Václava Havla. Účastnilo se jí několik desítek osob, ale tím to vlastně začalo,“ vzpomíná.

Otomar Klodner po svém návratu z vojny nastoupil do podniku Úklid – Praha, kde se náplní jeho práce stal úklid po pražských domácnostech. Dle svého vyprávění ho práce velmi bavila, a dokonce zažil i několik úsměvných chvil. „Když jsem pracoval v tom Úklidu, tak jsem dostal zakázku – Zbyněk Fišer, Nerudova ulice. Úklid domu, úklid bytu a umytí oken. Tak si říkám: ‚To je nějaké divné. To jméno mi něco říká, to asi znám.‘ To byla hrozná náhoda. Přijdu tam a skutečně mi otevřel Egon Bondy. (…) Musím se přiznat, že tenkrát poprvé, když jsem u něj byl, když jsem zametal pod postelí ty chuchvalce bordelu, tak jsem vymetl dřevěnou špičku na cigára. A já jsem ji ukradl, nechal jsem si ji,“ doplňuje pamětník.

Všechno jsem fotil východoněmeckou prakticou

Otomar Klodner se naplno pustil do disidentské činnosti nejen svou účastí na demonstracích, ale také tím, že je pravidelně fotografoval a dokumentoval. Jednalo se o práci náročnou, jelikož se mohlo kdykoliv stát, že proti němu příslušník Sboru národní bezpečnosti zakročí a jeho tehdejší fotoaparát značky Praktica zabaví nebo film znehodnotí. 

Fotografie pak doma vyvolával a případně archivoval nebo distribuoval dál. „Práci s fotkami mě asi naučil táta. Přišel jsem z práce a zavřel se na osm hodin do fotokomory, kde jsem vyvolával fotky, které jsem nafotil na demonstracích. Pak jsem šel na chvíli spát a druhý den opět do práce,“ vzpomíná.

Vedle toho také doma nárazově schovával Stanislava Pence, který se ukrýval před dopadením. Otomar Klodner vzpomíná i na kritickou chvíli během demonstrací, kdy byl během Palachova týdne zatčen a několik hodin strávil v cele předběžného zadržení. „Zatkli mě a odvezli na prokuraturu. Tam mě obvinili a sdělili mi, že mi hrozí až pět let. Mohl jsem jít domů. Hned jsem zkontaktoval Karla Srpa, který to zavolal na Svobodnou Evropu. Ten estébák, co to na mě chtěl hodit, sehnal dva fingované svědky, ale ti to u soudu popřeli a já jsem vyvázl bez trestu,“ vzpomíná pamětník na obvinění z napadení veřejného činitele. 

Doma jsme měli tiskařskou dílnu

Další činnosti, kterým se Otomar Klodner začal věnovat, byly tisk, distribuce samizdatových textů a hlavně protikomunistických letáků. Pro tisk a množení v tu dobu používal novinku ve formě kopírování či xeroxu: „Cyklostyl šel mimo mě, ani nevím, jak to fungovalo. Měli jsme spolehlivého člověka, u kterého jsme to kopírovali na xeroxu, to byla tehdy novinka.“

Pamětník rozmnožoval na psacím stroji rezoluce podporující například politické vězně anebo společně se Stanislavem Pencem pomocí tiskařských barev ve svém bytě vyráběl letáky. Na tuto práci vzpomíná následovně: „Letáky jsme vyráběli tiskařskou barvou. To bylo taky něco – schlo to hrozně pomalu, takže jsme to měli doma všude rozvěšené, než jsme to mohli distribuovat.“

Na jednu věc je však Otomar Klodner dodnes hrdý. Podařilo se mu vytvořit nové potisky na krabičky od sirek, kdy malé fotografie disidentů přefotil, zmenšil a nalepil. Sirky pak distribuoval mezi další osoby. Jednalo se podle něj o velmi oblíbený předmět, který se měl dostat až do zahraničí.

Závěr osmdesátých let a sametovou revoluci prožil pamětník v Praze. Demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 se neúčastnil, protože se doslechl, že je organizovaná svazáky. Po pádu komunistického režimu začal pracovat s psychicky nemocnými lidmi a vedle toho i rekreačně hrál v hudební skupině Ženy a jejich následovníků, kteří pak vystupovali pod názvem Bad Beef Hat. V době natáčení (2025) žil Otomar Klodner se svou rodinou na venkově nedaleko Prahy, i nadále se věnoval hudbě, tentokrát se svou kapelou Terra Ignota. Vedle toho maloval kreslené vtipy a skládal jednoduché básně.