Marie Kirchnerová

„Kdysi také byla... já nevím, jestli to byla zábava, nebo... nevím, ale myslím, že to byla nějaká zábava. To jsem ještě chodila do školy. No a ti naši lidi dovedli ty partyzány k nám do hospody. Já jsem ještě chodila do školy... no a na druhý den už to všechno věděli na gestapu ve Zlíně, protože to už bylo nahlášené, tak přijeli... no a to víte, já jsem byla ve škole a... nejdřív vyzpovídali tetinku a strýčka a všechny, kdo byli doma, toho strýčka, co ještě ty koně poklízel, tak všechny nejdřív vyzpovídali. A tetinka přišla pro mne do školy a říkala jsem: ,Co mám říkat, když se mě budou ptát?‘ Tak mně napovídala, co mám říkat, jak mám mluvit... Tak jsem přišla, no a ti Němci se mě začali vyptávat, kolik těch partyzánů bylo, kdo tam s nimi byl, abych řekla, jestli ty lidi znám, co jedli, co pili, jakými penězi platili a všecko... něco jsem řekla, a když na mě začali nějak zhurta křičet, tak jsem začala plakat, byla jsem dítě. Tak potom už mě nechali tak.“

„To byl bratr mojí maminky a dozvěděl se, že tetinka v Holešově, to byla babiččina sestra, že je nemocná, a jel do Holešova. On jezdil na kole. Tak jel do toho Holešova a v Přílepech partyzáni zastřelili dva Němce. No a strýc Francek, chudák, jel na tom kole, tak ho Němci zastavili a vzali, potom tam jel jeden pán, co jel na pole s vozem s koňmi, taky ho zastavili, aby jim šli pomoct naložit ty Němce na vůz, a ještě jeden pán, učitel, a ještě jeden pán, byli tam čtyři. A oni jim šli pomoct a ti [Němci] je vzali do kasáren v Holešově. No nevědělo se nic, až po válce tetince napsali, že byl František Kučera zastřelen a že tam leží v hrobě v jetelině.“