Marta Kadlecová

„Tatínek měl sestru v Bratroňově u Nasavrk. Trávili jsme u ní prázdniny a pomáhali jsme jí na poli, měli jsme tam dobré mléko a potraviny. Do Bratroňova jsme jezdívali na kole přes Ležáky. Ke konci školního roku Ležáky vypálili, to pro nás byla hrůza. Když jsme dostali vysvědčení, rodiče nás varovali, že přes Ležáky nesmíme jet. Ale s bratrem jsme byli zvědaví a přes vesnici jsme jeli. Nemohu na to zapomenout. Z několika chalup se ještě kouřilo a na silnici hlídkovali esesáci. Báli jsme se, že nám taky něco udělají. Vesnicí jsme rychle projeli a nic se nám nestalo.“

„Když jsme byli v Proseči u babičky, v rádiu vyhlásili mobilizaci. Bylo tam s námi plno strýčků a tetiček; tetičky brečely, maminka říkala, že musíme honem domů. Pamatuji si, že když chlapi nastupovali na vojnu, zpívali. Tety a moje maminka zase brečely, protože se s nimi loučily a nevěděly, kdy se vrátí.“