„Moc jsem toho nevyužil. To bych se musel soudit. Když to někdo okoukl, tak to zavedl, a to bych se musel soudit. Ale to už jsem nechal plavat. To jsem začal potom řešit agrotextilie. Pokládání těch odkládacích nádrží u domů, aby to neprášilo, a taky potom sadební sáčky.“ – „Můžete to vysvětlit, co to bylo?“ – „To se do sadebních sáčků zasazovaly stromky a v těch sáčcích tam pořádně zakořenily. To bylo místo kelímků. A potom plachetky, to byla vlnová textilie zapichovaná do krepovýho papíru a ta byla podvlíkaná pod stromky, aby nebyly zarůstaný plevelem. No jo. Ale jak to dopadlo, to už nevím, protože jak se začaly měnit ty organizace lesů, tak všechno bylo jinak.“
„Náš rod, to byli toleranční evangelíci. V Jimramově byl velikej evangelickej kostel. My jsme měli blízko k Jimramovickejm. Sedliště jsou blízko Jimramova. Dříve to patřilo po celá staletí do Čech, protože to bylo na levým břehu řeky Svratky.“ – „Jak jste žili ten evangelický život? Co to všechno obnášelo?“ – „Normálně. Chodili jsme do kostela, měli jsme evangelický náboženství a můj tatínek byl většinou kurátorem, to znamená staral se o takový ty běžný hospodářský věci sboru. Tam u nás to byla spousta evangelíků, to bylo pět tisíc členů.“
„Už dědeček z toho udělal malou tkalcovnu. Tenkrát ty mlejny vodní byly bez práce. No tak můj dědeček už tam začal dělat z toho tkalcovnu a můj tatínek po smrti mýho dědečka za první světový války tam dělal pro armádu koňský deky. A po válce, po první světový válce, to změnil na výrobu vlny a bavlny. To znamená, že dodával roztrhaná, rozvolněná vlákna pro další zpracování. Měli jsme dva páry koní a ty to odváželi do Poličky. Tam jsme měli u vlakového nádraží... tam jsme měli sklad. Tam se to vždycky navezlo a potom, když byl vagon, tak se to nakládalo do vagonů v těch balících.“ – „Takže to prosperovalo?“ – „No tak, uživilo nás to. Za druhé světové války zaměstnával tatínek něco přes dvacet lidí, ale z toho byly hodně mrtvý duše. To byli různí malíři a taky lidi, kteří by byli jinak posláni do Německa na práci, tak je tatínek takhle zaměstnával. Jako mrtvý duše.“
Jan Kadlec se narodil 23. října 1928 v Sedlištích u Jimramova do rodiny s hlubokými evangelickými kořeny. Byl nejstarší ze sedmi dětí. Jeho děda vlastnil mlýn, ze kterého otec udělal malou tkalcovnu. Později v ní z roztrhaných vláken dodával vlnu a bavlnu pro další zpracování. Jan studoval rok ve Švýcarsku, maturoval však doma, na Reálném gymnáziu v Poličce. Začal studovat ekonomii na Vysoké škole věd hospodářských, ale v politických prověrkách neprošel a byl ze studií vyloučen. V roce 1951 byla tkalcovna znárodněna, otce zavřeli, ale museli ho zakrátko propustit, protože vážně onemocněl. Jan vykonával dva roky základní vojenské služby ve Vimperku a po návratu začal pracovat v podniku Retex v Liberci jako dělník. Protože byl schopný a pracovitý, postupně se dostával na lepší pracovní pozice, byl vedoucím provozu, provozovny a výroby. V roce 1962 mohl znovu studovat a externě dokončit Vysokou školu ekonomickou. Po čtrnácti letech přešel z Retexu do Státního výzkumného ústavu textilního (SVÚT) v Liberci jako vědeckotechnický pracovník. Do důchodu odešel ze zdravotních důvodů a krátce podnikal v oblasti zušlechťování textilních materiálů. Jan Kadlec je autorem nebo spoluautorem mnoha patentů a zlepšovacích návrhů a odborných publikací z příbuzných technických oborů. V době natáčení, v roce 2022, žil v Liberci. Zemřel v roce 2023.
