Jiří Junek

* 1933

  • „Nejtěžší asi byly nízké sloje, kde se muselo po kolenou. Měli jsme sice nákolenice, ale on se pod ně dostal šrám, ta uhelná drť. No a to byla rozedřená kolena do krve a do toho všude prosakovala slaná voda. Nad námi, tomu se říkalo mořské oko – to bylo, když se v prvohorních dobách tvořila zem, tak se tam zabalila taková bublina mořské vody – byla slaná, smrděla rybinou a prosakovala, tekla dolů. A jak to bylo slané a kolena rozedřená, tak to až šly slzy do očí, jak to pálilo. To byly nízké sloje, to jsem nenáviděl.“

  • „Otec ještě odjel do Prahy něco zařídit a už se nevrátil, [respektive] protože už se vrátil s esenbáky a už ho jenom přivedli, aby si vzal věci do vězení. Tak, otec byl zavřený.“ – „Ale kvůli čemu vlastně?“ – „No, to nikdo nevěděl – a prostě bylo to [proto], aby se utvořilo JZD. Hned večer udělali schůzi a mysleli si, že už je to dost velké, jako [dost] odstrašující, ale JZD se stejně neudělalo. Druhý den, když se [JZD] nezaložilo, tak udělali na ty občany, řeklo by se, takovou fintu, protože přijeli odněkud z okresu, všechno sepsali a předali [naše hospodářství] místnímu národnímu výboru, aby se o to s péčí řádného hospodáře staral. No a tím pádem národní výbor byla obec. A [lidé z obce] byli v pasti, protože by se o to museli stejně starat, jako za roboty nebo [podobně], tak to JZD utvořili, tedy druhý den.“

  • „Praha volala o pomoc, tak že se pojede znova. Mléka bylo všude, habaděj, ale nebyly konve. A někdo přišel na to, že v Mochově je konví dost, ale jak je přivézt, když je Mochov obšancovaný Němci?! No a někdo řekl, že bych tam mohl dojet se psy. Možná, že to ani nemyslel vážně, ale já se toho chytil, protože jsem měl psy jako psí spřežení, což tenkrát ve válce bylo běžný. Auta nejezdila, koně byly zrekvírované. A já jsem si naše dva velké psy okšíroval taky. A tak tenkrát někoho napadlo, že bych tam mohl dojet pro ty konve. A já jsem se ‚zfanfrněl‘ a jel sem. A tenkrát byly barikády, přede všemi vesnicemi kolem Prahy byly nadělané barikády. A když jsem jel do toho Mochova, tak na těch barikádách sedělo plno Němců s kulomety, byli nastavení a připravení srovnat Mochov ze zemí. A když viděli kluka se psem, tak mě nechali projet. No a já jsem na návsi před sběrnou naložil konve, a když jsem jel zpátky, tak mě zastavili. Otevřeli ty konve, dívali se do nich, jestli tam nic není. Když tam nic nebylo, tak mě pustili. Ještě s takovým nějakým laškováním nebo… měli z toho psinu nebo něco. No a já jsem jel, a dokud jsem nezajel za kopec, abych nebyl vidět, tak jsem furt čekal, jestli za mnou nebudou střílet. Konve jsem přivezl, takže byla ohromná sláva. Byly konve, ale potom jsem to schytal od matky a nesměl jsem vůbec ven.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brandýs nad Labem, 08.01.2026

    (audio)
    délka: 05:19:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sůl v otevřených ranách pálila, až tekly slzy

Jiří Junek, cca 1948
Jiří Junek, cca 1948
zdroj: archiv bamětníka

Jiří Junek se narodil 21. prosince 1933 v Praze do zemědělské rodiny Václava Junka z Kozovaz a Emilie Junkové, rozené Škvorové, z Mochova. Vyrůstal v Kozovazech na rodinném statku. Od dětství tvrdě pracoval. V Kozovazech prožil válku, kontroly, byl svědkem jednání německých i sovětských vojáků. Po válce u nich pracovali němečtí civilní zajatci. Do osudu rodiny zasáhla násilná kolektivizace zemědělství. V roce 1952, jelikož otec odmítal vstup do JZD, byl označen za kulaka a zatčen. Statek byl předán obci, která založila JZD, a rodinu vystěhovali. Jiří Junek pracoval v Kovohutích v Čelákovicích, kam se rodina vystěhovala do bývalé cementárenské dílny. V roce 1953 nastoupil vojenskou službu u pomocných technických praporů (PTP) – pracoval v ostravských dolech, zejména na Dole Pokrok v Radvanicích. Do civilu se vrátil v roce 1955. Při hledání zaměstnání v 50. letech ho opakovaně omezovaly nepříznivé kádrové posudky. Nakonec se uchytil ve stavebním podniku jako řidič a později dispečer dopravy. Setrval zde 36 let a do důchodu odešel v roce 1993. Po roce 1989 se zapojil do transformace bývalého JZD na akciovou společnost a tři roky působil jako její předseda. Byl dvakrát ženatý, má dvě děti a je vdovec. Žije v Brandýse nad Labem.