Ing. Ludvík Janko

„Přestože jsem byl takový ten pravicový typ a vědělo se to o mně, tak jsem na vojně nastoupil jako velitel čety tiskařů v tajné tiskárně. Když jsem se trochu rozkoukal a ptal se: ‚Jak je možné, že někdo, koho nechcete pouštět za hranice a řešíte s ním problémy, nastoupí do tajné tiskárny?‘ jeden z důstojníků mi řekl: ‚Je to hrozně jednoduché, protože jste prověřený a dalších pět let po ukončení vojny vás všichni můžou beztrestně kontrolovat.‘“

„Se sportem to bylo tak, že do něj ve spoustě případů utíkali lidé, kteří měli vyhraněný vztah k režimu. Já jsem byl vždycky zařazený do kategorie, ne nepřátel režimu, to určitě ne, ale netajil jsem se svojí pravicovou orientací a kritikou režimu. Speciálně, když jsme jezdili na vodu, tam v podstatě jiní lidé nebyli. Sport býval za socialismu únik od toho, co se ve státě dělo. Všichni byli nejspokojenější, když si mohli přes týden průběžně trénovat. Každý pátek jsme navázali lodě na vlek a odjeli někam na víkend. Do toho probíhaly minimálně třikrát nebo čtyřikrát za rok dvoutýdenní expedice do Rumunska, Jugoslávie a dalších zemí. Byla to zábava i únik. Ve společnosti stejně smýšlejících lidí se dalo docela dobře fungovat. Ale určitě to nebylo tak, že by nebyly podmínky pro sport. Režim nabízel lidem možnost sportu jako úniku, protože když se mu věnovali, tak prostě nezlobili.“