Jan Isop

„Zase jedna vzpomínka. Ve Slaném byla poměrně velká kasárna. A před nimi bylo pole a tam kukuřice. Kdy šel člověk po té silnici a koukal se, tak akorát z té kukuřice koukaly hlavně. My jsme tenkrát nosili vojákům noviny, protože byli neinformovaní. Nevěděli, co se děje. My jsme jim nosili nezávislé noviny, které tenkrát vycházely. Už nevím, které to byly. Tak jsme jim tajně nosili a dávali přes plot noviny, aby vůbec věděli, co se děje. Protože nikdo nevěděl, co se děje.“

„Doma se rodiče báli, nám dětem ani nechtěli říkat vůbec co a jak. My jsme to viděli, my jsme se do toho uměli vžít. Názory svých rodičů jsem věděl, znal jsem je, sice jsme o tom nějak dalece nehovořili, ale měl jsem stejné názory. Ale v té době to bylo těžké tím, že pokud člověk chtěl žít a chtěl něco dělat… Já jsem se třeba dlouho bránil se dostávat do nějakých spolků. Tenkrát bylo nejdřív ČSM, pak to bylo SSM a takové věci, ty spolky mládežnické. No, takže jsem se tomu vyhýbal. Na druhou stranu, já jsem měl to štěstí, že mě nikdo nikam nechtěl, protože věděl, jakého jsem původu. Takže já jsem měl v této věci klid.“