Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Isop (* 1950)

• narozen 6. března 1950 ve Slaném

• pocházel z rodiny kulaků

• vystudoval Střední průmyslovou školu strojní na Kladně

• pracoval jako konstruktér

• je absolventem VUML

• po sametové revoluci zrestituoval majetek

• v roce 2025 žil ve Slaném

Děti kulaků narozené v padesátých letech to v minulém režimu neměly jednoduché. Často nemohly studovat školy, po kterých toužily a rodinou se navíc neslo trauma z nespravedlivého vyvlastnění majetku. Pamětník Jan Isop to překvapivě tolik nevnímal. O tom, že jeho rodina vlastnila statek, se dozvěděl až v dospělosti. Po revoluci majetek i pozemky úspěšně zrestituoval. 

Jan Isop se narodil v březnu 1950 ve Slaném, kde strávil celý svůj život. Jeho rodina vlastnila rozsáhlé hospodářství ve Kvíci nedaleko Slaného, o které po roce 1948 přišla. Tehdy Jan Isop nebyl na světě, vše se proto dozvěděl až později z vyprávění starších sester. Rodiče se vzpomínání vyhýbali. “Když vám někdo něco neoprávněně sebere a vy se musíte vystěhovat a zmizet odtamtud beze stopy, je to těžké. Nechtěli o tom vyprávět,” vysvětluje na úvod. V Kvíci Isopovi vlastnili nejen usedlosti, ale i rozlehlé pozemky, hospodářská zvířata i stroje. Tatínek dokonce koupil americký traktor bulldog. To všechno po únorovém převratu propadlo státu. Z místa se stalo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) a později z něj byly státní statky. 

Sestry nemohly studovat

“Poprvé jsem zjistil, že jsme v Kvíci něco měli, když jsem pracoval v traktorové stanici ve Slaném. Jako úřadové jsme měli povinnost vždy v nějaké zemědělské sezoně vyfasovat motyčky a jít okopávat řepu,” vypráví Jan Isop, jak úředníci měli občas povinnost pomáhat zemědělcům. Jednou si takhle šel fasovat motyčky právě do Kvíce. “Dostali jsme je z objektu, který byl naším bývalým majetkem. Já to v té době nevěděl, vrátil jsem se domů a říkal to tátovi. A on na to: ‚No vidíš, tak to byl náš statek‘,” popisuje, jak se dozvěděl, že je z kulacké rodiny. 

Komunistické represe ohledně studia se ho totiž nijak zvlášť nedotkly. Větší problém měly jeho starší sestry. Milena, která se narodila v roce 1943, vychodila základní školu a na žádnou střední se nedostala. Rok pracovala jako pomocná síla v národním podniku a teprve pak, až si doplnila dělnický původ, mohla zase studovat. “Tak se dostala na Střední školu strojní na Kladno. Studovala se samými jedničkami, byla úžasně chytrá. Ale dál zase nesměla,” popisuje pamětník, jaké problémy pro starší sestru znamenal kulacký původ. Nakonec se jí ale podařilo vystudovat plzeňskou strojárnu se zaměřením na Škodovku. Školu dokončila s červeným diplomem. “Druhá sestra Marie taky nikam nesměla, mohla jen do zemědělství, když jsme byly kulacké děti. Takže šla na zemědělský učňák a ten ji po dvou letech protlačil na Střední školu vinařskou na Mělník,” sdílí cestu druhé sestry. “Já jsem to měl lehčí, asi jsem měl kliku. Přihlásil jsem se na Střední školu strojní a tu jsem absolvoval,” vysvětluje stručně. Středoškolského věku přece jen dosáhl až v polovině šedesátých let. 

Po okupaci jsem jel na chmel

Jako student prožil i okupaci v roce 1968. Dělal tehdy vedoucího na pionýrském táboře. Tábořili v jižních Čechách. “Ráno býval budíček v sedm hodin, ale už před sedmou starší vedoucí pobíhali po táboře a pokřikovali na sebe. Byla tam velmi vzrušená atmosféra. Tak jsem zjistil, co se stalo,” vybavuje si ráno 21. srpna 1968. Už v noci slyšel pár letadel, ale nepřikládal tomu velkou váhu. “Ráno bylo konstatováno, co se stalo, že přijeli Rusové a okupují nás. Některé děti začaly brečet, protože se bály války, měly bratry na vojně,” popisuje nejčastější reakce. Nevzpomíná na ten den rád. Tábor automaticky skončil. “Vedoucí někde sehnali autobusy a buď ten den, nebo následující, jsme jeli domů. Jeli jsme přes Prahu a všude jsme viděli tanky, bylo to hrozný,” přidává další svědectví. Na tanky narazili i ve Slaném. “Byla tam kasárna a před nimi pole s kukuřicí. Člověk šel po silnici a koukal, jak z kukuřice koukají hlavně,” dodává. 

Jako studenta těsně před maturitou ho také čekala chmelová brigáda. Jan Isop si vybavuje, že s rodiči řešil, zda má na brigádu odjet. “Říkali mi, že je jedno, jestli jsem tady nebo tam. Takže jsem zbytek okupace prožil v Dušníkách. Strávil jsem tři neděle na chmelu.” Když se vrátil, už začínaly nové pořádky. Po dokončení školy přišel povolávací rozkaz na vojnu. 

Musel jsem na VUML

“Musel jsem si ho osobně vyzvednout, dychtivě jsem ho rozlepil a říkám si: Přerov, taková dálka. Doma jsem si to přečetl pořádně a zjistil jsem, že to nebyl Přerov, ale Prešov.“ Místo Moravy ho tak čekalo až daleké východní Slovensko. Tam pobyl jen krátce, brzy ho převeleli do Pardubic, kde vojnu dosloužil. Po ní, v roce 1972, začal pracovat v konstrukci tehdejšího podniku Praga Praha, poté přešel do konstrukční kanceláře Poldi Kladno.

Normalizace ho zasáhla už v pracovním procesu. Většina svazů ho kvůli nevhodnému původu nechtěla a nedostal ani nabídku na vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Místo toho přišel příkaz ke studiu Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). “Většina kancelářských soudruhů tím musela projít. Už tam neměli koho strkat, tak začali tlačit na nás nestraníky.” Jan Isop odolával dva roky, soustavnému tlaku ale nakonec podlehl. První problém se ale objevil hned při zkoušce z marxismu-leninismu. Nikdo nic neuměl. “Na druhou opravnou zkoušku jsme byli pozvaní na Kladno, kde byl okresní sekretariát. Bylo nás tam sedm, chodili jsme tam a vycházeli ven a všichni jsme byli absolutně dutí. Soudruh si nás tam pak pozval a řekl, že co se tu dnes odehrálo, ještě v životě nezažil.” Po nepovedeném druhém pokusu dotyčný Janu Isopovi doporučil, aby studium ukončil. K tomu pamětník celou dobu směřoval, ale opět zasáhlo vedení podniku i KSČ. Přišlo vyhrožování, že jestli školu nedokončí, jeho dvě dcery se mohou s budoucím studiem rozloučit. Proto má dnes Jan Isop z VUMLu titul. 

Ten mu byl k ničemu už za socialismu, natož po revoluci. V devadesátých letech úspěšně zrestituoval rozsáhlý areál statku po dědečkovi, ve kterém se začal věnovat prodeji stavebního materiálu. Později se část budov zdevastovaného statku proměnila na kanceláře i vinařství, které vede vnučka s manželem. Jan Isop dnes žije na místě, kde jeho předkové kdysi hospodařili. V roce 2025 žil ve Slaném.