„Ta šikana právě záležela na tom, který dozorce měl službu. Když byl slušný dozorce, tak se to vědělo, člověk věděl, že se vyspí, že ho dozorce nebude budit, bouchat a chtít dřepy a podobně, ale když to byl darebák, tak v tom případě samozřejmě bylo nutné počítat s tím, že bude mít tak trošku rušnější noc, ale to nebylo vždycky. V podstatě se dá říct, že když se člověk vystříhal nebo snažil vystříhat jakýchkoliv momentů, kterými by na sebe upozornil, tak celkem, když zrovna s ním nebyl v kontaktu ten dotyčný, neřekl si, já teď mám chuť někoho zmlátit nebo podobně... Ale dostat se do korekce nebyl žádný problém, takový ty šikany, že stále rozhazovali dobře ustlané deky a tak dále, tak o tom vůbec nemluvím. To jsou takový podružnosti.“
„Sám jsem zažil nálet na Brno a to taky nebyla zrovna nejlepší zkušenost. To bylo v roce 1944 a to jsem si šel koupit pracovní obuv. Přišly sirény a vedle té budovy, kde byla krajská prokuratura, tehdy gestapo, byla obchodní komora. Ve sklepě byly kryty. Tam jsem šel do krytu. Tam jsme v narvaném sklepě čekali, potichu, občas hysterický výkřik, jinak absolutní ticho. Pak člověk slyšel, jak se zdálky ozývalo temné dunění, pak se to blížilo, blížilo a ozývaly se rány. Ve sklepě padal prach ze stěn a stropu. A teď to třískalo a člověk stál a říkal si: To je do nás. Ale to už bychom byli v luftě. Přišel jste na ulici, tam barák v čele ulice nestál. To byl takový zážitek, aby si člověk vychutnal, jak vypadaly třeba Drážďany v malém. Řeknu vám, že to nestojí za nic, ten pocit. Nedá se říct, že bych cítil strach. Člověk je takový spíš odevzdaný.“
„No a pak jsme žili zkrátka v takové té atmosféře, kdy Němci najednou se cítili v tom Brně suverénními, víceméně nadlidmi, samozřejmě že to nebyli vždycky všichni a nebyli to zrovna třeba naši sousedé a tak dále, ale někteří opravdu byli naprosto nesmířliví, to byli takoví ti henleinovci a to tvrdé jádro. Jel jsem v tramvaji a tam ještě jezdil konduktér, tak ten hlásil, Freihetplatz – náměstí Svobody – a vyskočil Němec z té lavičky a říkal: ‚Was erlauben Sie sich?‘ (Co si dovolujete, člověče?) A teď ten Němec, co seděl vedle něj, tak ho stáhl a říká mu... totiž Němci to přejmenovali na Adolf Hitler Platz, ale protože věděli, že to nezmizí, že prostě ten název náměstí Svobody nezmizí z toho všeobecného povědomí, tak to následující den zase pozměnili a přeměnili to v náměstí Svobody a Adolf Hitler Platz se stalo nynější Moravské náměstí. A takže tady jsem viděl, jak úporní oni jsou, prostě napružení proti Čechům, jaká je tam zášť, nenávist, hněv u některých lidí, jak by nejraději ničili, a říkal jsem si: ‚Tak to nevypadá dobře.‘“
„Když bych vám popsal 28. říjen 1937, tedy rok předtím, než došlo k Mnichovu, v Užhorodu. To byla paráda, to si nedovedete představit. To už jsem nezažil. Obecné školy, lampiony, lampionové průvody, dělostřelecký pěší pluk, trubači, skauti, čeští, katoličtí, ukrajinští, ruští, makabi, tedy židovští, rumunští. Všichni ze širokého okolí se sjeli, občané, na ten večer. A ten průvod, když šel, to bylo něco monumentálního, mohutného. Na to nemohu zapomenout. A to vyjadřovalo ten vztah občanů ke státu, který byl velice pozitivní.“
Miroslav Ilek se narodil 23. srpna 1923 v podkarpatském Chustu. Otec byl právník, okresní hejtman, později rada politické správy v Užhorodě. Matka se starala o domácnost, za války učila němčinu a francouzštinu. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary se původem česká rodina přestěhovala do Brna, kde Miroslav pokračoval ve studiu gymnázia. Maturoval v roce 1941 a začal studovat hudební konzervatoř. Během totálního nasazení byl od roku 1943 přidělen na velkostatek Eduarda Haška, kde pracoval jako čeledín a jako traktorista. Byl svědkem razie gestapa související s tím, že na statku se ukrývali příslušníci odboje. Po válce se zapsal na medicínu. Angažoval se v organizování studentského života, současně si přivydělával jako hlasatel Československého rozhlasu. Ihned po únoru 1948 byl kvůli svým „protilidovým“ postojům ze studií i z rozhlasu vyloučen. Musel dlouho hledat zaměstnání, nakonec se uchytil na pozici dělníka v brněnských slévárnách. V té době pamětníka oslovil Jaroslav Caha, vedoucí ilegální skupiny napojené na západní zpravodajské služby. Kromě sběru ekonomických informací měli členové skupiny na Západě projít výcvikem. První z nich, Miloslav Richter, v německém Řezně radiotelegrafický výcvik skutečně absolvoval a vrátil se. Druhým měl být Miroslav Ilek, avšak StB už o této činnosti věděla. Pamětník byl zatčen 19. dubna 1949 v bytě svých rodičů. Půlroční výslechy spojené s bitím probíhaly ve vile StB v Pisárkách a v Příční ulici. Veřejný soud se konal na podzim roku 1949. V procesu byl mimo jiné odsouzen i básník Zdeněk Rotrekl. Za velezradu a sdružování proti republice byl Miroslav Ilek odsouzen k šestnácti létům odnětí svobody. Trest si odpykával ve věznicích Bory, Ilava a Leopoldov. Pracoval na draní peří, výrobě povřísel, při čistění zeleniny, v Ilavě a Leopoldově i jako pomocný zubař. Ve vězení se setkal s generálem Janem Syrovým nebo odsouzenými komunisty, jako byli Gustáv Husák, Ladislav Novomeský či Artur London. Díky neustálým intervencím rodičů byl v roce 1956 jeho trest překvalifikován a snížen na devět let. Vzhledem k tomu, že měl již dvě třetiny trestu za sebou, byl vzápětí podmínečně propuštěn na svobodu. Čtyři měsíce nemohl najít zaměstnání ani jako pomocný dělník. Nakonec ho překvapivě přijala brněnská hudební agentura a živil se jako klavírista po barech, vinárnách, později ve varieté Rozmarýn. Státní bezpečnost se ho několikrát marně pokoušela získat ke spolupráci. Od začátku roku 1968 do roku 1970 pobýval jako klavírista na turné s orchestrem po Skandinávii. V sedmdesátých letech se mu podařilo dostudovat medicínu. Stal se lékařem v bohunické nemocnici, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1993. Od devadesátých let byl členem Konfederace politických vězňů. Miroslav Ilek získal ocenění jako účastník protikomunistického odboje. Zemřel 16. září 2017.
