Petr Hubáček

„Bylo takových lidí, že závodníci, jak dojeli dolů, doskočili a šli do druhého kola, tak tam ti vojáci, co to měli na starost, museli udělat špalír. A lidé chodili zespodu nahoru, tak udělali uličku, závodník prošel, a jak byla ta ulička a prošel poslední závodník, tak to zavřeli a už se nikdo nedostal. Nedalo se projít, dav by je smetl. A když skončily závody, tak tam byl takový americký fotograf, byl vysoký, asi dvoumetrový, fousatý. Byl na všech těch závodech docela populární. Na doskočišti tančily ženy v krojích, Raška tam tancoval s nimi. A teď někdo zařval: 'Já ještě neviděl Rašku!' Tak ho ten dvoumetrový fotograf šupl na ramena a chodil s ním po doskočišti. Neskutečné.“

"Největší zážitek bylo to, že to bylo dva roky po vítězství Rašky na olympiádě v Grenoblu v šedesátém osmém. Raška byl národní hrdina. A na tom mistrovství světa bylo sto dvacet tisíc lidí, úplně černo. A skákal Raška. Byl dvakrát druhý, dvakrát vyhrál Rusák Napalkov. Ale stejně byl Raška pojem. My jsme se mohli dívat na ty skoky, jeden závod jsem stál napravo vedle můstků na takovém brdku a říkal jsem si, že budu dobře vidět. Jenže za deset minut jsem neviděl nic, protože tam přibývala spousta lidí. Jedno kolo jsem vylezl na smrk, byla tam hromada sněhu a já lezl na větve. Seděl jsem, za mnou nějaký Slovák a já mu házel sníh na hlavu, ale jemu to nevadilo. Tak jsme tam seděli dva."