„Byli jsme radostní, byli jsme radostní a to mě tatínek vyvedl z radosti. Já jsem tak dvakrát do roka jezdila za našimi, jak to šlo, se dvěma dětmi a nemocným mužem to bylo dost obtížné. Přišla jsem za našimi a byla jsem rozjásaná a říkala jsem: Otinko, bude lepšie. A tatínek mi říkal: Nebude. Už boli za mnou z Bystrice, abychom prejav voľaký a tak…, nie dcera moja, neradujte sa. Hovoril, on je ten Dubček milý chlapec a dobre to myslí, ale politik nie je. Toto neustojíme, neraduj sa. – (pamětnice:) Celý národ, otinko, celý národ je hore. Bude dobre. Bude lepšie. – (otec:) Už je to dané, Hani… už je to, Haninka, dané…“
"Tatínek, když se tohle provalilo, tak zavřeli toho Obucha a tatínek podal demisi a mysleli jsme si, že budeme nadále v Rakši, protože my jsme měli i pilu a tatínek tu pilu nechal znárodnit ještě dřív, než musel, protože tam bylo zaměstnaných poměrně hodně lidí, tak udělal spoustu takových věcí, vždycky se o lidi staral, proto jsme mohli vydržet ve vsi, kde naši měli majetkovou převahu, protože lidi, kteří byli u nás zaměstnaní, nás nechtěli dát. Víte, člověku se vždycky nějak, i když třeba pozdě, dostane určité spravedlnosti. Já kdybych tomu nevěřila, tak bych nemohla žít. A tatínek nikdy v sobě neměl nenávist. Slovo nenávist vůbec neznal. Byl v některých věcech opatrný… Po vítězném únoru si pro tatínka přišla státní bezpečnost hned v březnu a tatínka odvedli. A lidi ze vsi se na ně chystali. Nějak se to rozneslo, já jsem je vítala, já jsem vítala každého, já jsem u všech návštěv musela být a tatínek mě nechával. Seděla jsem v ušáku a poslouchala jsem, mě strašně bavili lidi. No a dopadlo to tak, že tatínek říkal: ale Paľko, tomu, kdo to vedl, veď já sa za chvilku vrátim, mně nemôžu nič dokázať. A ta chvilka trvala přes pět let.“
„Maminka nechtěla, abychom vycházeli ven, ale měli jsme tam rádio a večer obyčejně nad Kremlem byl ohňostroj, když Rusové osvobodili nějaké město. A pamatuju si dodnes to hlášení, já jsem se ho naučila nazpaměť: Govorit Moskva, slušajtě naše radioperedače, osvobožděn byl Michajlovce i Gumenne. A my jsme se těšili, že se blíží už na Slovensko, že nás taky osvobodí, a chodila jsem se dívat na ty ohňostroje na chodbu, byly tam takové těžké závěsy a byl obložený mramorem ten hotel. Ale byly tedy myši až do desátého patra. Protože byla tam hrozná bída. Já jsem v té době jedla velmi málo, tak moje maminka nechávala jídlo těm gorničným, co uklízely, snažila se vždycky i ze svého dát, protože oni neměly ani čaj, pily horkou vodu, nebylo tam nic. Byla tam zima, bylo to strašně smutné město.“
Anna Hrdinová, dcera prvorepublikového politika Jána Ursínyho, se narodila 5. května 1939 ve slovenské Rakše. Tam měli její rodiče a příbuzní velkostatek. Ján Ursíny byl místopředsedou Fierlingerovy vlády, když jej v roce 1947 obvinili z vlastizrady kvůli činnosti jeho tiskového tajemníka, o níž nevěděl. Odsoudili jej na sedm let vězení, po pěti letech ho propustili a v roce 1965 rehabilitovali. Jako dcera vlastizrádce nesměla pamětnice studovat, vyučila se proto úpravářkou textilu v Závodech V. I. Lenina v Ružomberoku. Během práce ji zaměstnavatel vyslal studovat chemii na Vyšší průmyslovou školu textilní ve Dvoře Králové nad Labem, kterou zakončila maturitou v roce 1958. V té době už psala básně, recitovala a věnovala se milované kultuře. V roce 1960 se provdala za výtvarníka Miroslava Hrdinu. Protože nemohla najít práci odpovídající jejímu vzdělání, nastoupila jako dělnice do Uměleckých řemesel, nicméně při práci večerně vystudovala čtyřletý obor dějin umění na UMPRUM. Na konci šedesátých let dokončila kurz psaní na stroji a začala pracovat v administrativě. Nastoupila jako písařka ve Sdružení pro odbyt dehtových barviv na Ministerstvu chemického průmyslu, posléze pracovala v technickém oddělení a překládala odborné texty z ruštiny. Od roku 1974 byla zaměstnaná v podniku Výstavba sídlišť, kde se vypracovala na vedoucí sekretariátu a posléze se stala personalistkou. Přestože jí nabídli podíl v nově vznikajícím zprivatizovaném podniku, odmítla a v roce 1994 odešla do penze. V roce 2025 žila v Praze.
