Mindu Hornick

"Znovu bombardovali náš vlak a já si vzpomínám, jak jsem se dívala ven. Střecha vozu byla pryč. Moje sestra mě pevně držela za ruku, táhla mě ven z vagonu, zatímco všude kolem ležela mrtvá těla - náš vagón byl obzvlášť těžce zasažen - tahala mě ven a snažila se zjistit, jestli jsem ještě naživu, protože viděla všechna ta mrtvá těla. Na začátku nás bylo 500, poté, jak jsme se zpětně dozvěděli, nás zůstalo 340. Každopádně nás vyvedli z vlaku a ještě trvali na tom, abychom se seřadili do řad po pěti, načež jsme se vydaly na pochod. Pak jsme si uvědomily, že jdeme směrem na Lübeck. To už se stmívalo a my jsme dorazily do malého vesnického přístavu, městečka jménem Plön. Měly jsme mezi sebou mnoho nemocných a zraněných dívek, byly jsme v šoku a dva nebo tři dny jsme nejedly. Snažili se nás dostat na nějaké lodě, chtěli nás předat Červenému kříži. Ale oni také stále plnili Himmlerovy rozkazy. Později jsme zjistily, že nás měli utopit nebo zastřelit. Bylo to pro ně těžké, protože jim byli v patách Spojenci a také proto, že šlo o velkou obytnou oblast, takže nemohli najednou zabít 350 lidí. Posadili nás na ten násep a my jsme se odmítly pohnout. Stříleli do vzduchu. Měli jsme velký strach, protože válka stále pokračovala. Slyšely jsme výbuchy bomb, slyšely jsme střelbu, slyšely jsme letadla. Padl soumrak a najednou se objevil náš Lagerführer, vedoucí tábora v Lübberstedtu. Ve vlaku jsme ho nikde neviděly, musel být v soukromém autě. Postavil se před nás, jak jsme tam tak seděly polomrtvé na tom náspu, položil si ruku na srdce a řekl: "Byl jsem vám jako otec, jdeme do zajetí a vy jste volné. Poté si sundal klobouk a položil ho na násep."