Oldřich Holý

"I když na druhé straně, já jsem toho houslaře chtěl dělat jenom proto, že to rodiče chtěli. Já jsem sem přišel s tím, že to táta za mě podepíše na pět let, to byla podmínka – na pět let podepsat, že tady budu, takže to podepsal na pět let, že tady pět let zůstanu a odejdu. Jinam, na jinou práci. Ale mně se tady tak hrozně zalíbilo, mezi těmi lidmi, i ta práce, že jsem ani nevzdechnul za pět let, že bych měl odejít. Prostě byl jsem tady hrozně rád. A říkám, bylo tady hodně Němců, kteří někteří ani neuměli pořádně česky nebo se učili, ale hodně nás toho naučili. I ti Němci, kteří potom odcházeli, tak i ti nás různé věci učili."

"Pan Vávra byl jako náš táta. To byl opravdu příjemný člověk, uměl dobře vyrobit, postavit housle, uměl dobře poradit, a dokonce věděl i ty naše lotroviny, které my jsme při tom dělali. My jsme se jednou hádali a já jsem takhle mávnul rukou a jeden učeň, co byl vedle mne, držel takhle houslařský nůž – a to jsou ostré nože, jako břitvy, a tady mi to takhle, ještě tam mám jizvu, jak jsem škrtl tou rukou, tak mi to rozřízl tady, krve hrozně. Tak jsem, Vávra hned, a tak jsem to takhle držel a říkal jsem: 'Pane mistr, já jsem se řízl,' a on říká: 'No to říkej někomu jinému, ty jsi pravák a řízl jsi se do pravé!´ Takže věděl i ty naše lotroviny, pak nám to všechno vyprávěl, když už jsme vycházeli. Slavili jsme vždycky jeho narozeniny s klukama, které on učil, vždycky po učební době jsme se s ním sesedli, koupili jsme mu dort, svíčky na to a měli jsme ho všichni rádi."