Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Holý (* 1939)

• narozen 5. června 1939 v Berouně

• dětství prožil v protektorátní Praze

• na Mikuláše, 5. prosince 1945, se rodina přestěhovala do Oloví u Sokolova [tehdy Falkenau], kde otec dostal práci fořta v hájovně po odsunutých Němcích

• Oldřich Holý se vyučil houslařem v Lubech, pokračoval na střední škole v Chebu

• jeho profesní život je nerozlučně spjat s Cremonou Luby, kde prošel všechny možné pozice a v roce 1990 byl jedním ze tří zaměstnanců, kteří podnik privatizovali

• v roce 2025 žil v Lubech

Oldřich Holý přišel do příhraničního městečka Luby v 50. letech, aby se na místním houslařském učilišti vyučil řemeslu. Otec, povoláním hajný, si jako absolvent Střední lesnické školy v Písku přál, aby syn alespoň takovým způsobem zůstal u dřeva. „Šel jsem tam původně na pět let,“ vzpomíná pamětník, „jen proto, že to chtěli rodiče. Ale tak se mně tam mezi těmi lidmi zalíbilo, i ta práce, že jsem po pěti letech ani nevzdechnul, že bych měl odejít!“ Prošel si všechny možné pozice a úseky výroby, rok dělal i vychovatele na školním internátu. Vystudoval pětiletou nástavbu s maturitou v Chebu a Mariánských Lázních, zaměřenou na výrobu hudebních nástrojů. Vypracoval se na náměstka ředitele, jezdil jako specialista nakupovat exotické dřeviny na výrobu hudebních nástrojů do Hamburku. Po revoluci v roce 1989 byl jedním ze tří lidí, kteří podnik privatizovali. 

Davaj cigarety

Oldřich Holý se narodil 5. června 1939 v Berouně. Otec, také Oldřich, pocházel z rodiny lesníka Josefa Holého. Ten působil ve službách hraběte Coloredo Mansfelda na Dobříši, kde se tatínek pamětníka narodil. Maminka Františka, rozená Nováková, vyrostla v Drahoňově na Pelhřimovsku. Její rodina byla údajně spřízněna s hudebním skladatelem Vítězslavem Novákem. Krátce po narození prvního syna se mladá rodina přestěhovala do Prahy. Tatínek tu získal práci ve státní pojišťovně, čímž se vyhnul totálnímu nasazení na práci v Říši. Pamětník vyrůstal v protektorátní Praze. „Žili jsme v podnájmu v malé vilce. Naše adresa byla Lhotka, pošta Krč. Nad ní je Libuš, tam se pěstovaly husy. V ulici bydlel vedle kousek od nás pražský primátor. Zařídil mamince, že mohla v té pěstírně hus pořídit husí krev. Já ji tam chodil kupovat s bandaskou, večer jsme ji pak měli s kroupami.“

„Konec války jsem zažil v Praze. Když přijeli Rusové, stáli jsme s maminkou a mladšími sestrami u hlavní silnice a házeli jim pod kola kytky a šeříky. Rusové nám pak, když jsme chodili s klukama po ulici, dávali cigarety. To nám poradili tátové, že máme říkat: ‚Davaj cigarety,‘ a my jim je pak nosili domů.“ 

Celá rodina se na Mikuláše 5. prosince 1945 přestěhovala do Oloví. Otci tu nabídli práci fořta v hájovně po Němcích. „Jeli jsme nákladním vlakem, vezli jsme nábytek, asi dva dny. První dny jsme bydleli v hospodě, pak jsme se odstěhovali do hájovny. Tam ještě bydleli Němci, kteří čekali na odsun. Ubytovali jsme se dole, oni bydleli nahoře. Naši s nimi vycházeli, i když německy moc neuměli, domluvili se. Pak šli do odsunu, rozloučili se a my měli hájovnu celou pro sebe,“ vzpomíná pamětník. „Bydleli jsme tam asi do roku 1951,“ dodává. 

Němečtí kluci nás učili jazyk

V Oloví tou dobou ještě působil štáb americké armády. „Byli tu až do května 1946. Chodili jsme k nim do ležení, oni nám občas něco dali, třeba žvýkačku nebo kousek chleba. Tenkrát moc jídla nebylo,“ vzpomíná pamětník na americké vojáky. To už chodil do školy. Do první třídy nastoupil už v září 1945 v Praze, pokračoval od 6. ledna 1946 v Horním Oloví. „Naše paní učitelka Nováková byla hrozně hodná. Tam jsem se skamarádil s místními kluky, Němci, od nich jsem se učil jazyk. Byli tam i dosídlenci, do Oloví postupně přicházeli Maďaři a hlavně Francouzi. My měli ve třídě dva kluky a jednu holku z Francie. Hodně lidí se vrátilo z Německa, ale neuměli česky a starší kluci si z nich dělali srandu. Měli jsme tam i Rusa, Genadij Killian se jmenoval. Kam se poděl, nevím,“ líčí multikulturní prostředí v poválečném pohraničí pamětník.

Lidé přicházeli a odcházeli. Jako všude, probíhal zde v letech 1945–1947 odsun německého obyvatelstva. Oldřich Holý na to vzpomíná: „Byli jsme u kolejiště, kde měli Němci sraz. Tam je třídili, kdo kam půjde. My se dívali z dálky. Bylo jich hodně, každý měl zavazadlo, byli tam lidé, kteří seděli u stolu a zapisovali to, odsud odcházeli do vagonů. Dívali jsme se proto, že některé Němce už jsme jako děti znali. Nebylo to přímo na vlakovém nádraží, ale u závor, kde byla dlouhá kůlna, v níž měli Američané sklad, a před tou kůlnou to probíhalo. To bylo asi 400 metrů od nádraží. Bylo to u vlečky ke sklárně. V Oloví byla velká sklárna, která jela na plyn. Pece na sklo se vytápěly plynem z uhlí.“

Na housle jsem hrál od páté třídy

Jak se pamětník dostal k houslařskému řemeslu? Na housličky začal z popudu rodičů sice hrát už v páté třídě, ale jeho hlavním zájmem byl slaboproud. Odmalička doma spravoval pojistky, měnil žárovky, první rádio si postavil už jako kluk. „Když jsem byl ve třetí měšťance, tak rušili čtvrtou a začala být osmiletá škola. Nám řekli, že můžeme vyjít, ale nemusíme, a že můžeme chodit ještě rok do tzv. JUKu, jednoročního učebního kurzu v Kraslicích. Já chtěl být elektrikář, tak jsem se šel přihlásit do autodílny do učení. Mezitím mě doma přemluvili, abych šel do toho JUKu,“ popisuje pamětník svoji cestu k houslím. „A v tom JUKu dělali nábor z Lubů. Přinesl jsem to domů a táta říkal, že to je od dřeva, že zůstanu u fochu. Tak jsem se přihlásil, ale dlouho nic nešlo, tak jsem šel zase dělat automechanika. Až přišel dopis, že 15. září mám nastoupit do Lubů. Řekl jsem tedy mistrovi v autodílně, že u něj nemůžu nastoupit, a on povídá: ‚Už sem nikdy nechoď!‘“

Po nástupu do Lubů nové žáky rozdělili podle profese. „Vychovatel s ředitelem nás rozdělili, kdo má být kytarář, kdo houslař. Začalo nás 21 a skončilo 18,“ popisuje Oldřich Holý začátky v Lubech. „Internát byl tam, co jsou dneska benzinové pumpy. Učňovská škola byla proti kulturnímu domu a nad poštou.  Celkem bylo po Lubech 19 výrobních středisek. Největší byla houslárna. Ta shořela v říjnu 1962.“

 Pamětník se vyučil u mistra houslaře, pana Vávry. „Mistr Vávra byl z Prahy, měl ještě bratrance Alfonse, ten taky stavěl housle. Pan Vávra byl jako náš táta. To byl opravdu příjemný člověk, uměl dobře vyrobit, postavit housle, uměl dobře poradit, a dokonce věděl i ty naše lotroviny, které my jsme při tom dělali.“ Praxi měli učni v Cremoně. „Na všechny hudební nástroje jsme tady vyráběli součástky. Já pracoval na stroji, kde jsem vyráběl houslové šneky. Uhobloval jsem si špičku prstu a pak už jsem se hoblovky bál. Tak jsem šel dělat součástky. Vyráběli jsme hmatníky, kolíčky, dusítka na housle, violy, ale také kastaněty, xylofony a klávesy. Tak jsem se naučil další řemeslo. Dnes to obor není, vše se točí na automatech. Ale tehdy se to dělalo ručně, na soustruhu. A tak jsem šel studovat večerní průmyslovku do Chebu a nakonec do Mariánek, kde jsem si udělal maturitu. Byla to nástavba na pět let,“ vzpomíná pamětník. 

Rok dva a půjdou do hajzlu

Otec Oldřicha Holého vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) již za druhé světové války jako mnoho jiných lidí s důvěrou v lepší svět. Politické čistky a monstrprocesy 50. let, které vygradovaly popravou Milady Horákové, vnímal jako zradu. „Táta vstoupil do KSČ za války, kdy jim všichni fandili. Ale když viděl, co to je, že oběsili Horákovou a tak dále, tak jsem doma slyšel, jak si s bratrem notují: ‚My jim dáme přes držku, to bude trvat rok dva a jdou do hajzlu!‘ Jenže oni [lidé ve vedení KSČ] nešli do hajzlu, oni tam byli furt. Tak táta přestal chodit na schůze, přestal platit příspěvky a oni ho vyhodili.“ Po tuhé době stalinismu a éře Klementa Gottwalda přicházelo s přelomem 50. a 60. let zdánlivé uvolnění. Mnoho lidí získalo naději, že opět „bude konečně lépe“. Přes veškerý optimismus mládí se dalo tušit, že zas taková sláva to asi nebude. 

Sám pamětník vstoupil do KSČ v roce 1962. „Já jsem byl ve straně, mě přemluvili, když jsem tenkrát dělal toho vychovatele. A já si říkal: ‚Tak jo, tak co, tak jsem vstoupil do strany.‘ Ale když jsem zjistil, že to moje slovo tam moc neplatí, tak jsem si říkal: ‚Je to jen, že tam jsem,‘ jinak jsme víceméně nemohli nic změnit. My mladí, kteří jsme tam byli – a bylo nás tam dost, tak jsme sice něco řekli sem tam, ale moc jsme toho neprosadili. A něco jsme říct ani nemohli. Takže jsem byl ve straně, ale nebyl jsem žádný funkcionář, nebyl jsem nic takového, co by bylo vidět.“

Celá fabrika stála na dvoře 

S koncem roku 1967 nastalo v Československu období tzv. pražského jara. Do funkce prvního tajemníka UV KSČ byl zvolen Alexander Dubček a na chvíli se zdálo, že socialismus by snad opravdu mohl mít i lidskou tvář. V noci na 21. srpna 1968 přišlo kruté vystřízlivění: „Jako radioamatér jsem si doma udělal rádio. A ne jedno, měl jsem několik různých přístrojů. A seděl jsem u letování – já jsem v noci letoval, stavěl jsem si vysílače, přijímač atd., všechno jsem si dělal sám, v té době to nešlo koupit. Uslyšel jsem z okna hluk ze silnice. Tak jsem si říkal: ‚Co to je?‘ Vyšel jsem na balkon a opravdu, viděl jsem, jak se míhají světla, že tam něco jezdí. Vzbudil jsem manželku a pustil jsem to rádio. Hlásili: ‚Okupace!‘ Říkal jsem si: ‚Panebože, a oni jezdí tady tudy!‘“

Když jel ráno Oldřich Holý na motorce do práce, sovětský regulovčík ho nechtěl na silnici pustit. „Mával rukama: ‚Nikam, nikam!‘ Oni jezdili z hranic rovnou dolů. Říkám mu rusky: ‚Já jedu do práce, já musím do práce.‘“ Až po nějaké době povolil a pamětník mohl dojet do Cremony. Nikdo nepracoval. „Celá fabrika stála na dvoře, nikdo nešel do fabriky, nikdo. Tak jsme říkali: ‚Dáme jim všem volno, nebudeme je tady držet.‘“ 

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl pro celý národ šok. „No vnímali jsme to špatně. Všichni, co jsme byli ve straně, a nejenom my, jsme na to nadávali, veřejně, hlasitě. Pak nás brali na pohovory, aby nám to jako vysvětlili. Mně to nevysvětlili. Pak si mě vzal jeden kluk z dílny, on byl starší než já, o dost, a říká: ‚Ty vole, vykašli se na to, má to cenu? Tak řekni, že tomu rozumíš, a neříkej nic jiného.‘ Tak nakonec jsem řekl, že jo, že tomu rozumím, ale že mi to stejně vadí. Ale stejně mě chtěli vyrazit, protože zjistili, že mého otce vyhodili z KSČ.“ 

Šéfoval jsem celé fabrice

Pamětník nakonec místo ustál. Soudruzi zjistili, že otce vyhodili pro neplacení členských příspěvků, takže byl jaksi politicky čistý. „Nebyl jsem ředitel, ale náměstek. Jenže ředitel měl problémy se srdcem, takže byl skoro celý rok doma. Pořád mě tlačili, abych šel na VUML [Večerní univerzita marxismu-leninismu]. Odmítal jsem to, že svoji práci znám: ‚Když se vám to nelíbí, tak mě vyhoďte.‘ Tak asi za tři roky mě přesvědčili, že budu jezdit aspoň do Chebu.“ Pamětník vzpomíná, jak probíhaly závěrečné zkoušky. Zkoušející mu řekla, že na to, aby vedl tak velký podnik, nemá dostatečné znalosti z marxismu-leninismu. „To mi neměla říkat. Tak jsem jí řekl: ‚Tak víš co? Já umím housle a kytary a rozumím tomu. To je moje práce. Tohle není moje práce, to je tvoje práce. Tak ty se uč svoji práci a já se budu učit svoji. Nazdar!“ Prásknul dveřmi a šel. Nejméně týden byl na koberečku. „Pak mi ředitel řekl, že mě musí vyhodit. Říkám: ‚Tak mě vyhoď. Napiš mi to do papírů, za co mě vyhazuješ, a vyhoď mě.‘ Ředitel na to: ‚To ti nemůžu napsat.‘ A já na to: ‚Tak to mě nemůžeš vyhodit.‘ A zůstal jsem tam.“ 

Že by ho nepustili do ciziny, se nebál. „Ono se tomu také musí rozumět. Protože já jsem vybíral tropické dřeviny na výrobu hudebních nástrojů a také jsem je kupoval. To už jsem dávno jezdil. Tohle se stalo někdy v roce 1976, když jsem jí tam bouchnul dveřmi.“ Pamětník vzpomíná, jak tehdy nesměli nakupovat profesionální nástroje v zahraničí. Museli používat zboží z produkce zemí RVHP. „Ale to byly tak strašné šmejdy! Tak jsme to pašovali z Hamburku v bednách,“ popisuje, jak potřebné součástky na stroje, pily, trny atd. vkládal zabalené mezi dřevo v bednách. Inkriminovanou bednu umístil doprostřed mezi náklad, aby celníci neměli šanci ji otevřít. „Když zásilka dorazila do fabriky, tak odpoledne, ještě s jedním – to jsem nevěděl jen já, to věděl ředitel a ještě jeden –, tak jsme šli a tu bednu jsme po práci rozbalili, vyndali jsme to z toho ven a zase jsme to zabalili. Tak takhle jsme si vyvozili nářadí a nástroje, které se v cizině nedaly koupit. Oni řekli: ‚Tady se to vyrábí, v RVHP, tak si to tady budete kupovat.‘ To se týkalo i šmirglu a všeho možného.“ Jak pašované zboží tedy platili? Dřevem. Nechali obchodníkovi dřevo a za to dostali potřebné součástky. „Ligna viděla fakturu za dřevo, ale my tři jsme viděli fakturu za to nářadí. Kdyby mi na to přišli, tak mě zavřou, to je jasné,“ usmívá se pamětník. 

Rodinné zlato

Po sametové revoluci v listopadu 1989 se podnik privatizoval. Oldřich Holý byl jedním ze tří zaměstnanců, kteří firmu od státu koupili. „Občanské fórum svolalo velkou poradu, kde se všichni vyjádřili v tom smyslu, že to dosud fungovalo dobře. A u toho zůstalo. Že by tady musel po revoluci někdo skončit kvůli politice, to si nevzpomínám, to opravdu ne. Někteří odešli, protože začali podnikat, to ano,“ vzpomíná pamětník. „Po revoluci firma fungovala ještě 16 let. My když jsme to koupili a vlastně jsme byli takoví skalní, já ve firmě vlastně vyrostl, tak firma fungovala. My ji koupili s tím, že se rozhodlo, že je to rodinné zlato, takže to se neprodá ven, že se to nechá tady. Museli jsme založit firmu, kterou jsme nazvali Strunal – strunné nástroje Luby. Cremona byl problematický název, Cremona je město v Itálii. Proto jiný název. A Amati si vymyslela Denak – dechové nástroje Kralice. Pak jsme to mohli koupit. To byl rok 1992. Byli jsme tři – já, pan Střelka a pan Jirásek. Stálo to 105 milionů a 40 milionů to mělo dluhy. Takže nás fabrika stála 145 milionů, na to jsme si vzali úvěr. Zaručili jsme se svými majetky, samozřejmě. Byla to odvaha,“ dodává Oldřich Holý. Fungovali do roku 2005. „Prodat jsme to museli. Mně už bylo 67 a oba kolegové šli do důchodu, tak jsme to prodali. Už jsme na to byli staří a naše děti k tomu nebyly.“ Po odprodeji Cremony novým majitelům došlo k prudkému propadu. Majitelé přestali v podstatě nástroje vyrábět, rozprodávali, co bylo na skladě, a propouštěli zaměstnance. 

Houslařskou školu později přes velké protesty a petice ministerstvo školství sloučilo z kapacitních důvodů se školou v Chebu. Tradici houslařství v Lubech dnes drží několik drobných podnikatelů a výrobců mistrovských nástrojů. „Myslím, že ty houslařské rody nevymřou, zůstanou tady. Pötzl má následovníky, Lupač taky. Ještě jsou tu další mladí kluci houslaři a jejich děti se o to zajímají. Je tu firma Holiš, zaměstnává asi 25 lidí. Houslařství tu trošku zůstane. Ale už tu bude těch lidí méně. Hned vedle je Německo a tam se taky nástroje vyrábí. Hodně lidí půjde třeba tam. Výroba se přesune do Německa. Ale snad to řemeslo nezajde. Myslím, že vydrží, protože housličky a další hudební nástroje budou potřeba pořád. Myslím, že to nezanikne, jen to bude v menší míře a bude se to vyrábět tady.“ Na závěr pamětník připomíná knihu od Tomáše Garrigua Masaryka: „Jmenuje se ‚Od píky‘. A to si myslím, že je potřeba zase vrátit zpět. Začít od začátku nějaké řemeslo a držet se ho až do důchodu. V tom se zdokonalit a učit další a další pokolení. Jedině tak se lze vypracovat na špičkovou práci. To bych vzkázal příští generaci.“