„Otec na tu cestu připravil takové bedny dřevěné a do těch nám teta napekla pečivo, které jsme si s sebou vzali. Protože jinak během toho týdne jsme od těch Ukrajinců nedostali, ale potom na té československé straně v Košicích, tam už nás vítali s hudbou a s vlajkama. A vojačky a vojáci v uniformách už československých roznášeli jídlo z těch typických polních kuchyní a nám dětem roznášeli cukrovinky. Cukrovinky, které jsem poznal poprvé, na to vzpomínám dodneška.“
„Cestovalo se v těch hrubých dobytčích vozech, čtyři rodiny v jednom vagonu. A moje vzpomínka, a to byla vzpomínka nejen moje, ale i těch ostatních, jak toho využívali ti ukrajinští železničáři, možná i ruský. Zastavili najednou někde, a že dál se nejede, že mají poruchu na voze, třeba. No, otec pracoval tam několik let na těch... tam opravoval ty vlaky na těch kolejích a hlavně na těch vlastních kolech těch vozů, tak jde se na to podívat a povídá: ,Těm nic není.‘ A oni, že ne, že mají závadu, a že dokud to neodstraní, že se nejede. Tak nezbývalo než podplatit. A podplácelo se, to uvádí jiný ty vzpomínky těch volyňských Čechů, vodkou, kořalkou doma dělanou, a potom nasoleným a připraveným špekem na tu cestu, co si brali na delší cestu. Tak tohle to, když dostali ti železničáři, tak najednou bylo po závadě a jelo se dál.“
„Protože tam jsem se poprvé setkal s esesákem. Sice v tom bytě, kde jsme bydleli, on byl velký, tak nám tam úředně dali mladou ukrajinskou dvojici. A jednou takhle odpoledne jsme byli s otcem sami doma a přiběhla sousedka: ,Pane Holeček, jdou sem Němci!‘ Tak on se rychle šel schovat a ještě říká: ,Mirečku, řekni, že tatínek není doma, kdyby se ptali.‘ No, já jsem tam seděl celej vyděšenej. On prošel vzpřímenej, mně vůbec nevěnoval pozornost. Já jenom vystrašenej jsem vyhrkl: ,Tatínek není doma.‘ Takovéhle zážitky. No, a oni potom si, myslím, tu ukrajinskou dvojici odvedli. To byla asi nějaká dvojice, která vedla nějaký podzemní boj proti Němcům.“
Miroslav Holeček se narodil 16. února 1940 ve městě Zdolbunov na západě Ukrajiny. Jeho předci pocházeli z Československa a na západ Ukrajiny přišli okolo roku 1870. Ve Zdolbunově pamětník prožil druhou světovou válku, pamatuje si na bombardování města v roce 1944 nebo na banderovce. V roce 1947 uposlechla rodina výzvu k reemigraci volyňských Čechů a odjela druhým transportem do Československa. Maminka zemřela pár dní před odjezdem, takže do Československa jel Miroslav jen se svým otcem a bratrem. Na ukrajinské straně trvala cesta týden a museli podplácet železničáře, aby na československé hranice vůbec dojeli. V Košicích je vojáci slavnostně přivítali. Rodina se usadila nejprve u strýce v Dobříčanech, který dorazil už v roce 1945 s armádou Ludvíka Svobody. Časem se přestěhovali do Žatce, kde Miroslav nastoupil do obecné školy a následně na gymnázium. Otec s novou manželkou odešli do JZD do Aše. Miroslav vystudoval vysokou školu v Plzni a celý život pracoval v elektrárně ve Vřesové, kde byl zaměstnán i během invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 2025 žil Miroslav Holeček v Karlových Varech.
