Otto Herman

„Týden před osvobozením lágru byla maminka nakažena oběma druhy tyfu, jak břišním, tak skvrnitým. Poté, co Američani lágr osvobodili, tak procházel táborem americký lékař s družinou mediků a na hromadách živých i mrtvých určoval, komu mají ti medici a lékaři pomoci, a u někoho namaloval černou křídou křížek na čelo. Mojí mamince namaloval křížek na čelo a pokračoval dál, říkejme tomu ve vizitě, v prohlídce lágru. Když tuto prohlídku lágru konal třetí den po sobě a maminka se ještě na té hromadě hýbala, tak se otočil k těm medikům a řekl jim, aby to tedy zkusili. Zkusili to a maminku se podařilo vrátit do života...“

„Tam se odehrála situace, kdy začátkem roku 1945 německý nacistický lékař v lágru provedl něco velmi špatného, protože vlastními lidmi byl odsouzen a deportován na frontu. Nacisti zjistili, že táta je lékař, a dovolili mu, ve vlastním zájmu, aby tam dvakrát v týdnu ordinoval zejména pro ně v té táborové ordinaci, čehož on samozřejmě využil pro to, aby znárodnil léky a podobné věci pro spoluvězně a posléze i pro spoluvězeňkyně z vedlejšího vězeňského lágru. Taková situace byla až do začátku dubna 1945, kdy se u brány tábora objevily dvě osoby, jinak se to nazvat nedá, ve vězeňských šatech, které začaly okamžitě volat: ‚Utečte, utečte, je to vaše zkáza!‘ Posléze se ukázalo, že to byli vězni z vedlejšího tábora, kde nacisti nahnali vězně do uzavřených baráků a celý lágr zapálili. Údajně snad oni dva jediní se zachránili a přiběhli je varovat. Takže táta se o ně postaral a informoval okamžitě ty svoje kontaktní ženy v tom ženském lágru a společně se vydali okamžitě hledat pomoc k Američanům na frontovou linii. Až dorazili k nějakému selskému stavení, kde se ukázalo, že žije slušný Němec, který řekl: ‚Tady vás schovám ve stodole a v noci vás odvedu ke frontový linii, dál ne, já se bojím.‘ Tak se taky stalo. Tatínek se dvěma ženama tam došel, on jim ukázal, kudy vede frontová linie, a ten Němec se vrátil zpět. Oni přešli, vyhledali prvního důstojníka, vylíčili mu situaci, nicméně ten jim vysvětlil, že okamžitý zásah provést nemohou z nějakých neznámých důvodů. Načež otec, vědom si toho, že tady hrozí to bezprostřední nebezpečí toho usmrcení a zapálení celého tábora, se vrátil rychle zpátky do tábora a začal organizovat útěk všech zdravých i nemocných, které odvedl do blízkého lesa a tam je nechal ukrýt pod listí. Takhle to bylo údajně několik set vězňů, které se podařilo zachránit.“