„Všechno se potom přerušilo. Protože když byl táta domluvený se svými spolupracovníky, že se někdo o nás postará, pak to dopisem sděloval svému švagrovi. Ten pak mamce pomáhal postarat se o její podnik. A mamka si vzala jednoho z těch, které táta určil. Domluvil se, že by se měl o nás starat. Přestěhovali jsme se do Havlíčkova Brodu. Peněz nebylo tolik, protože byla mezitím měna. Potom jsem začala jezdit zpátky k rodině podstatně později. Ale s tetami jsme se stýkaly. Já jsem k nim jezdila." – „To byly tatínkovy sestry?“ – „Ano, sestry.“ – „Tatínek byl elektrikář?" – "Měl průmyslovku.“
„V závodě, tam jsem se pohybovala, v živnosti. Byl to obchod." – „Co to tedy bylo?" – „Elektro – Velo. Dám vám fotku. Elektro – Radio – Velo, tak se to jmenovalo. Táta dělal instalace po okolních vesnicích, opravovala se tam rádia, asi se i prodávala. Já si to nepamatuji. A nabíjely se tam baterie do aut." – „Takže živnost docela prosperovala?“ – „Asi ano. Ještě existují obchodní knížky a potom, když tátu zavřeli, zůstalo nám dost lidí dlužno.“
„Vím, že táta vozil těm, co zavřeli, ženám a dětem, podporu. Byl elektrikář. Asi pracoval i s vysílačkou. Ale nevím přesně, mně bylo pět let, bráchovi rok, když jsme ho naposledy viděli." – „Vy máte nějakou matnou vzpomínku?" – „Ano, mám. Já si vzpomínám: naši byli u zubaře a my jsme byli u sousedů. Najednou pro nás mamka přišla, že se máme jít rozloučit s tatínkem. Já si jen pamatuji, že u bílé stěny v obýváku stály čtyři naleštěné holínky. Pak mi časem mamka vysvětlila, že to byly holínky esesáků a že jsem je objímala, aby mi nebrali tatínka.“
Blanka Hanzliková, rozená Fialová, se narodila 1. října 1937. Její rodiče, Marie a Gustav Fialovi, žili v Přešticích u Plzně. Otec byl vystudovaný elektrikář, vlastnil firmu Elektro – Radio – Velo, matka byla v domácnosti. Rodině se dařilo dobře, čtyři roky po Blance se narodil syn Gustav. Všichni byli nadšení sokolové, Blanka od svých dvou let chodila cvičit do místního Sokola, otec byl náčelníkem a starostou župy Šumavské. Na počátku Protektorátu, po ustavení odbojové skupiny sokolů JINDRA, se Gustav Fiala zapojil do protinacistického odboje. V roce 1942 byla skupina prozrazena a Gustav Fiala zatčen. Jako jeden z hlavních činitelů byl odvezen do Německa a 10. prosince 1943 popraven. Blance bylo pět let. Otec si přál, aby se maminka znovu vdala za jednoho z členů odboje, což se v roce 1947 stalo. Blanka, technicky nadaná po otci, vystudovala ČVUT, obor elektro – radiotechnika. Po promoci se vdala, žila v Ostravě a pracovala v Závodě automatizace a mechanizace dolů. Po přestěhování do Prahy učila léta na Střední průmyslové škole telekomunikační. I jako důchodkyně byla v době natáčení (2025) stále aktivní: chodila do mateřské školy číst dětem a pracovala jako kustodka v umělecké galerii. Pečovala také o odkaz svého otce – snažila se, aby v přeštickém muzeu byly shromážděny a vystaveny materiály připomínající aktivní protifašistický postoj Gustava Fialy a místních sokolů.
