Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Blanka Hanzliková (* 1937)

• otec Gustav Fiala narozen 15. července 1907 v obci Borovy u Přeštic

• pamětnice narozena 1. října 1937 v Klatovech

• během Protektorátu otec náčelníkem Sokola, župy Šumavské, aktivní člen odbojové organizace JINDRA

• na podzim 1942 otec zatčen, odvezen do Německa

• 10. prosince 1943 otec v Brandenburgu popraven

• v roce 1961 vystudovala pamětnice obor elektro – radiotechnika na ČVUT v Poděbradech

• pracovala v Ostravě v Závodě automatizace a mechanizace dolů

• od roku 1995 žila v Praze, vyučovala na Střední průmyslové škole telekomunikační

• od roku 2009 byla v důchodu

• v době natáčení v roce 2025 žila v Praze

Významnou složkou obyvatel Protektorátu, kteří se od samého počátku aktivně účastnili odboje proti nacistům, byli členové Sokola. Individuálně se zapojili do různých odbojových skupin nebo se stali členy vlastní sokolské organizace OSVO (Obec sokolská v odboji), která se po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy přejmenovala na skupinu JINDRA. Sokolové obecně byli nacisty považováni za nepřátele Říše a jako takoví byli pronásledováni. Gustav Fiala, otec Blanky Hanzlikové, byl jedním z mnoha statečných sokolů, kteří se nebáli a nacistické moci se postavili. 

Sokolská tradice v rodině

Blanka Hanzliková, rozená Fialová, se narodila v klatovské nemocnici 1. října 1937. Byla prvorozeným dítětem rodičů Gustava a Marie Fialových, bratr Gustav se narodil o čtyři roky později. Rodiče pocházeli z vesnic jižně od Plzně v okolí Přeštic, z Borov a Vřeskovic, z kraje spojeného se skladatelem Jakubem Janem Rybou a stavitelem – mecenášem Josefem Hlávkou. Poznali se zřejmě na některé z vesnických tancovaček a zamilovali se do sebe. Svatba se konala v Klatovech 15. srpna 1936 a v oddacím listu mají oba uvedeno náboženství československé. 

Maminka Marie, rozená Kroupová, byla dcerou venkovského řídícího učitele Matěje Bartoloměje Kroupy ve Vřeskovicích (učil taky v blízkých vsích Oplotě a Kbelech) u Přeštic, bývalého legionáře, který podnikl anabázi přes Rusko vlakem do Vladivostoku a lodí přes Francii a posléze do Čech. „Měl krásné zápisky, ale když byl zavřený taky muž mamčiny sestry, tak je spálil ze strachu před Němci. Děda nám nic nevyprávěl, ale v noci ze spaní vykřikoval, bojoval. Přesto jsme se s bratrem přeli, kdo s ním bude spát v pokoji, protože jsme ho milovali.“ Děda Matěj pocházel ze statku, ale jelikož – jak bylo zvykem – měl hodně sourozenců, rozhodl se ze statku odejít a vystudovat učitelský ústav. Hrál na harmonium a na housle jako každý vesnický učitel a uměl německy a rusky, pravděpodobně z období pobytu v Rusku. „Byl velký a statný, byl to vzor muže,“ vzpomíná Blanka Hanzliková na svého dědečka. Dlouhověkost měla rodina v genech, však pocházeli z venkova – děda zemřel v 92 letech, jeho bratr v 96 letech a maminka Blanky Hanzlikové se dožila 88 let, zemřela v roce 1999. Chodila do rodinné školy, získala tam zručnost v ručních pracích, kreslení, vaření i účetnictví. Toto všechno se jí hodilo později, když jejího muže Němci v roce 1942 zavřeli a ona musela sama vést živnost. Naštěstí jí pomáhal švagr, manžel o šest let starší manželovy sestry.

Otcovo rodinné zázemí bylo víc městské: jeho otec, Karel Fiala, zastával důležitou funkci v plzeňském pivovaru – byl sladmistrem, a tudíž směl bydlet s rodinou v Plzni v areálu pivovaru, v přízemí vilky, zatímco ředitel obýval první patro. „V dětství jsem si tam hrála. Byla jsem se tam podívat po osmdesátém devátém, vilka byla vybydlená,“ vzpomíná Blanka Hanzliková. Za války žila její rodina v Borovech, později se Fialovi přestěhovali do Přeštic, do většího města, aby „otcova odbojová činnost nebyla lidem tak na očích“.

Od svých dvou let chodila Blanka do Sokola: „Učila jsem se tam kotrmelce,“ vzpomíná. Říšský protektor Heydrich si byl vědom toho, že Sokol je ohniskem protinacistického odporu, a proto organizaci v říjnu 1941 zakázal. Svůj majetek však mohli sokolové spravovat dál z toho důvodu, že nebyl dotovaný státem, sokolové si sami vše postavili za svoje peníze. Pro nacisty bylo podstatné, aby zamezili sokolům se scházet. Proto – aby měli i nejmladší generaci pod kontrolou – zahrnuli sokolskou mládež do protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Zachovalo se několik fotografií Gustava Fialy ve sportovním dresu. Stojí vždy v čele skupiny bratrů – sokolů. Však taky zastával důležitou funkci: byl starostou Sokola a náčelníkem Sokolské župy Šumavské. 

Odbojová organizace JINDRA

Ačkoli měl otec několik sourozenců, rodina ho přesto podporovala ve studiu: v Plzni vystudoval mistrovskou strojnickou školu, ukončenou roku 1929 maturitou, a stal se elektrikářem. 

Už jako ženatý mladý muž si v Borovech otevřel prosperující živnost, obchod Elektro – Radio – Velo, který nabízel prodej, ale i opravy spotřebičů. Fialovým se vedlo dobře, živnost slušně prosperovala. „Otec dělal instalace po vesnicích kolem, prodával a asi i opravoval rádia a nabíjely se tam baterie do aut. Někde existují obchodní knížky, vidíme, že lidi mu byli dlužní. Když ho zavřeli, dluhy nesplatili, už se nepřihlásili,“ konstatuje Blanka Hanzliková. Gustav Fiala byl vlastenec, cítil potřebu zapojit se do odbojové činnosti skupiny JINDRA. Tvořili ji většinou sokolové a její protinacistická činnost nebyla geograficky omezena na Plzeňsko. „Táta snad také vozil těm rodinám, kde někoho zavřeli, podpory. Někdo ho udal. Pravděpodobně to byl činovník Sokola, který nezvládl výslechy,“ vypráví pamětnice. Oficiální text obvinění hovoří o tom, že skupina vyvíjela zpravodajskou, propagandistickou a sabotážní činnost a podílela se na přípravách ozbrojeného povstání. „Snad tam byla i nějaká vysílačka,“ dodává Blanka Hanzliková. 

Pět let s tatínkem

Bylo jí pět let, když tatínka na podzim 1942 viděla naposledy. Ta vzpomínka je sice matná, ale dodnes silná: „V obýváku proti bílé stěně stály čtyři naleštěné černé holínky, já jsem je prý objímala a chtěla, aby mi nebrali tatínka.“ Gustava Fialu odvezli Němci na nádraží do Brandýsa, kde s ním ještě mohl krátce mluvit jeho synovec předtím, než ho odvezli do Německa. Gustav Fiala patřil mezi tři hlavní představitele župy Šumavské v odbojové skupině JINDRA. Spolu s ním byli zatčeni i dva železničáři, Josef Tylš a František Dlesk, a další sokolové z okolí Přeštic. Následovalo vězení a výslechy. Po soudu, když už bylo vše rozhodnuto, mu bylo povoleno psát domů. Zachovaly se dopisy Gustava Fialy z vězení, dnes jsou v majetku sestřenice paní Hanzlikové: „Nebyly v nich žádné zbytečnosti, jen konstatování. Přál si, aby se mamka znovu vdala, a už předem navrhl dva ze svých spoluodbojářů z JINDRY, aby si mamka vybrala. Byli předem domluvení, věděli, že to nemusí dobře dopadnout,“ říká Blanka Hanzliková. 

Tři hlavní osoby sokolské organizace z Přeštic – Fiala, Tylš a Dlesk – byly popraveny v Brandenburgu 10. prosince 1943. Akurátní německé orgány poslaly manželce Gustava Fialy do Přeštic urnu s popelem. „Měli jsme ji dost dlouho v bytě,“ vzpomíná Blanka Hanzliková a dodává: „Doma se o tom nemluvilo. Mamka to těžko snášela, hned brečela. Často jsme chodívali s dědou a babičkou na procházky k řece Úhlavě. Jako děti jsme nesměli být ani na chviličku sami, pořád nás někdo hlídal – učednice z podniku, děda, babička –, aby nás Němci neukradli.“ 

Dnes je na rodném domě Gustava Fialy v Borovech pamětní deska a v Přešticích na náměstí je jeho jméno uvedeno na pamětní desce Pomníku obětem druhé světové války. Městské muzeum v Přešticích vlastní některé z dochovaných dokladů. Banka Hanzliková vlastní značný počet cenných dokumentů z vězení a na otázku, jak na ni jejich prohlídka a četba zapůsobila, odpovídá: „Četla jsem je až po matčině smrti. Jde z nich hrůza.“

Život po válce

V roce 1947 se Marie Fialová na přání svého muže Gustava znovu provdala. Nový otec, také člen Sokola a organizace JINDRA, rovněž prošel za války vězením, ale měl štěstí, vrátil se. „Byl to hodný člověk, tatínek věděl, koho doporučuje,“ říká Blanka Hanzliková. Nejprve bydleli v Přešticích, maminka se švagrem se snažili udržet obchod s živností co nejdéle to šlo, ale po únoru 1948 jim byl přidělen národní správce – a pamětnice si není jistá, co se s obchodem nakonec stalo: „Možná ho stačili prodat,“ říká. Potom nastalo stěhování do Havlíčkova Brodu. Nový tatínek byl účetní, maminka pracovala v kanceláři na okresním úřadě. Tatínek pocházel z Chrudimi a tam se posléze rodina přestěhovala. V roce 1948 se narodil Blančin druhý bratr. Maminka pamětnice až do důchodu prodávala v místním obchodě. Dopisovala si a navštěvovala se s paní Růženou Dleskovou, manželkou popraveného odbojáře. Ona a její syn František byli jediní, se kterými se z JINDRY přátelila. Kontakt s otcovou rodinou byl částečně přerušen, přece jen bylo finančně nákladné, aby pětičlenná rodina jezdila vlakem z Havlíčkova Brodu na Šumavu do Přeštic. „Někdy jsem tam jela sama. V dospělosti jsme tam začaly jezdit i s mamkou.“ 

Zájem o technické věci má po tátovi

Maminka Blanky pletla, šila, vyšívala, to ale dceru nepřitahovalo. Vzpomíná si, že už jako dítě měla velkou radost, když mohla ve svých oblíbených bílých šatičkách chodit po tátově dílně a dívat se, jak se nabíjejí baterie do aut. „Když si mě vzal na klín dělník a přese mě pájel, to prý jsem byla nadšená,“ říká. Už v raném věku byla prostředím dílny a technikou fascinována. Je zajímavé, že také její potomci jsou technicky zaměření – nejen ona sama, ale i její děti, vnuci i pravnuci. Geny po otci jsou předávány dál. I bratr Gustav vystudoval Střední průmyslovou školu železniční v České Třebové. „Kdyby byl táta, uměla bych toho víc,“ říká s povzdechem. Na otázku, jaké má pocity z toho, co tatínek vykonal, odpovídá: „Byla jsem [na něj] pyšná, ale bylo mi líto, že s námi nežil. Cítila jsem se o něj ochuzená, i když druhý otec byl hodný a starostlivý.“

Do první třídy nastoupila Blanka Hanzliková v Přešticích v posledním roce války. Vyučování probíhalo na zadních schodech u kostela, protože budova školy byla obsazená Němci. Děti seděly při výuce na rybářských židličkách a psaly na tabulky. Občas si zašly pro úkoly. Protože děda už byl v důchodu, učil doma Blanku i její spolužačky. Ještě dnes, po 50 letech, jezdí pamětnice na třídní srazy do Přeštic, udržuje kontakt s krajem svých rodičů.

Jejím původním plánem bylo studovat na průmyslovce, ale tam nebylo pro ni coby pro dívku na počátku 60. let 20. století místo. Vládou stanovené kvóty byly neúprosné. „Chtěla jsem být elektrikář po otci,“ uvádí. V roce 1956, po maturitě na havlíčkobrodské jedenáctiletce, byla přijata do Poděbrad na ČVUT, obor elektro – radiotechnika. Dalo se očekávat, že jako dcera živnostníka bude mít s přijetím na studium problémy, v 50. letech hrál třídní původ důležitou roli. „Kdyby tátu nepopravili, nedostala bych se na školu,“ hodnotí dnes tehdejší situaci. Vdala se do Ostravy a nastoupila do práce do Závodů automatizace a mechanizace. Fárala s horníky do dolů, kde se v té době zavádělo osvětlení: „Nahoře jsme kreslili výkresy, pak jsme s čelovkou na helmě sjeli dolů. V prostředí havířů jsem se jako žena necítila špatně, ale musela jsem se hodně učit, jak se chovat na šachtě.“ Současně měla možnost si vyzkoušet novou roli – vyučující na učilišti spojů. „Zvykla jsem si na chování učňů, byli přímí, fér,“ říká. Součástí učiliště byly také dílny, učni získávali základní chlapskou šikovnost. V roce 1995 se Blanka Hanzliková přestěhovala do Prahy. Naskytla se jí možnost vyučovat svůj obor na proslulé průmyslovce (SPŠ) v Panské ulici v centru města. „Myslím, že je skoro lepší být vyučený a pak jít dál do školy,“ porovnává dnes (2025) svoje zkušenosti z výuky na učilišti a na průmyslovce. 

Vždycky byla sportovně založená, v Havlíčkově Brodě chodila do sportovní školy, v Poděbradech tancovala v souboru lidových tanců, na sletu v roce 1948 cvičila mezi žákyněmi a cvičila také na první spartakiádě. Dnes se chodí na slety dívat: „Je to přerušené, už to tu sílu nenabyde, dvě generace jsou mimo,“ komentuje dopad události na současné generace.

Dnešní radosti

V roce 2009 přestala na SPŠ učit a vypomáhat se zástupem, když někdo z kolegů onemocněl. Zjistila, že jí pohyb chybí, začala tedy pravidelně cvičit v Sokole na Plzeňské. Kromě toho se z ní stala „babka hlídalka“, pracuje totiž jako kustodka v Muzeu Prahy v Domě U Zlatého prstenu. Kromě toho pravidelně čte dětem pohádky v mateřské školce U Bobříka, a jelikož o sobě říká, že je knihomol, vybírá si, co bude číst, sama. „Není to jen to čtení, ale potom si děti s paní učitelkou o knížce povídají, taky malují, a dokonce pekly štrúdl.“ Organizace Mezi námi jí nabídla možnost projít kurzem hlasové výuky a teď je nadšená, jak může při čtení dětem ovládat svůj hlas. Zmiňuje taky skutečnost, že ani při doplňujícím studiu na Pedagogické fakultě nebyla důležitost modulace hlasu do výuky zahrnuta. 

Obecně lze na životních postojích Blanky Hanzlikové pozorovat, že být aktivní v jakémkoli věku a nebát se pouštět do nových dobrodružství, je známkou mladého ducha.