Josef Grobelný

„Byl jsem ve Valašských Kloboukách na táboře, najednou jsme viděli létat letadla. Jedno bylo na východě, jedno nad námi a třetí na západě. Měl jsem tehdy patnáct let, takže jsme z toho byli překvapení. Televize už vysílala poslední zprávy. Jako kluci jsme to nechápali – Sovětský svaz byl náš největší přítel, a najednou nás začal okupovat. Tábor skončil předčasně a rozváželi nás autobusem domů. Než jsme přijeli z Valašských Klobouk, byl autobus celý olepený dobovými plakáty, třeba: ‚Ať žije Dubček.‘ Řidič měl volný výhled jenom tak, aby viděl na cestu. Doma přišel táta a řekl: ‚Dej mi tu vzduchovku. Rusáci jsou takoví blbci, že jak by tě viděli s flintou, jsou schopni tě zastřelit.‘ Tak nám je pozamykal do skříně. V Dětmarovicích zůstal viset tank. Utrhla se pod ním krajnice a on zůstal viset na velké třešni. Stál tam snad týden. Ti vojáci na něm seděli a lidé jim dávali vodu a něco k jídlu, protože se o ně nikdo nestaral. Měli ještě mapy z roku padesát pět a cesty, které tam byly zakreslené, už v podstatě neexistovaly. Myslím, že to ti kluci taky neměli jednoduché, ale my jsme to viděli jako estrádu – tank ve škarpě.“

„Nevařil jsem nikdy prezidentovi republiky, ale vařil jsem Štrougalovi, Vasilu Biľakovi nebo tehdejšímu ministrovi paliv a energetiky Ehrenbergerovi. Jezdili jsme na vládní vilu tady vedle polského konzulátu nebo do Ostravice, kde měli ti naši soudruzi všelijaká posezení. Třeba Mamulovi na narozeniny. Byla to zajímavá práce, ale moc se o tom nemluvilo. Tam jste musel být slepý a hluchý. Měl jsem za úkol uvařit dobře, aby byli všichni spokojení. Byli jsme za to patřičně odměněni, a když jsme přestoupili práh vily, museli jsme okamžitě všechno zapomenout. Vím, jak tam tehdejší tajemník Severomoravského kraje Mamula dupnul do stolu, až všechny skleničky poskákaly, a řval na ředitele podniků, s prominutím, uděláme píp píp, jak to, že neplníte plán? Ti, co neplnili, byli opravdu maličcí. Kdyby mohli, schovali by se pod stolem.“