Josef Grobelný

* 1953

  • „To byla taková šlupka v té jámě, že to zatřáslo celou šachtou. Záleželo na druhu výbušniny a rozbušek. Když jsme razili překopy nebo šachtu, kde nebylo uhlí, mohli jsme používat elektrické časované rozbušky. Tam byl rozdíl čtvrt sekundy, takže jste slyšeli takové bum, bum, bum, bum, bum až do dvanácti. Jak se ale střílelo, když tam bylo uhlí, slyšeli jste jen takové táhlé bůůům – prodlouženou ránu. Tam je rozdíl jen dvacet tři milisekund, což lidské ucho není schopno rozeznat. Jáma, to vždycky stálo za to. Přivezli jsme plný vůz trhaviny, udělaly se hlídky a půl směny se nabíjelo, aby bylo všechno v pořádku. Muselo se opatrně, abychom nepředřeli dráty. Chodíte mezi nimi jako baletka, abyste na nic nešlápl a něco neutrhl. Na čelbě to visí před vámi, ale tady je to na zemi, kde je navíc voda, která se musí odčerpávat. Trhací práce na jámě byla velice složitá, ale měl jsem to rád. Byla to dobrá práce. Chodil jsem k hlubičům střílet rád.“

  • „Byl jsem ve Valašských Kloboukách na táboře, najednou jsme viděli létat letadla. Jedno bylo na východě, jedno nad námi a třetí na západě. Měl jsem tehdy patnáct let, takže jsme z toho byli překvapení. Televize už vysílala poslední zprávy. Jako kluci jsme to nechápali – Sovětský svaz byl náš největší přítel, a najednou nás začal okupovat. Tábor skončil předčasně a rozváželi nás autobusem domů. Než jsme přijeli z Valašských Klobouk, byl autobus celý olepený dobovými plakáty, třeba: ‚Ať žije Dubček.‘ Řidič měl volný výhled jenom tak, aby viděl na cestu. Doma přišel táta a řekl: ‚Dej mi tu vzduchovku. Rusáci jsou takoví blbci, že jak by tě viděli s flintou, jsou schopni tě zastřelit.‘ Tak nám je pozamykal do skříně. V Dětmarovicích zůstal viset tank. Utrhla se pod ním krajnice a on zůstal viset na velké třešni. Stál tam snad týden. Ti vojáci na něm seděli a lidé jim dávali vodu a něco k jídlu, protože se o ně nikdo nestaral. Měli ještě mapy z roku padesát pět a cesty, které tam byly zakreslené, už v podstatě neexistovaly. Myslím, že to ti kluci taky neměli jednoduché, ale my jsme to viděli jako estrádu – tank ve škarpě.“

  • „Nevařil jsem nikdy prezidentovi republiky, ale vařil jsem Štrougalovi, Vasilu Biľakovi nebo tehdejšímu ministrovi paliv a energetiky Ehrenbergerovi. Jezdili jsme na vládní vilu tady vedle polského konzulátu nebo do Ostravice, kde měli ti naši soudruzi všelijaká posezení. Třeba Mamulovi na narozeniny. Byla to zajímavá práce, ale moc se o tom nemluvilo. Tam jste musel být slepý a hluchý. Měl jsem za úkol uvařit dobře, aby byli všichni spokojení. Byli jsme za to patřičně odměněni, a když jsme přestoupili práh vily, museli jsme okamžitě všechno zapomenout. Vím, jak tam tehdejší tajemník Severomoravského kraje Mamula dupnul do stolu, až všechny skleničky poskákaly, a řval na ředitele podniků, s prominutím, uděláme píp píp, jak to, že neplníte plán? Ti, co neplnili, byli opravdu maličcí. Kdyby mohli, schovali by se pod stolem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 13.11.2025

    (audio)
    délka: 01:41:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 24.11.2025

    (audio)
    délka: 02:19:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vařil pro komunistické špičky a později s dynamitem hloubil doly

Josef Grobelný během své služby u Pohraniční stráže (1972-1974)
Josef Grobelný během své služby u Pohraniční stráže (1972-1974)
zdroj: archiv pamětníka

Josef Grobelný se narodil 29. listopadu 1953 v Dětmarovicích. Jeho otec František pracoval jako stolař a matka Marie byla zaměstnána u dráhy. Srpnovou okupaci v roce 1968 prožil jako patnáctiletý chlapec na pionýrském táboře ve Valašských Kloboukách. Otec mu poté ze strachu před okupanty zabavil vzduchovku. Ačkoliv toužil po práci lesníka, vyučil se kuchařem v Českém Těšíně a nastoupil do hotelu Jelen v Karviné. Díky svým schopnostem připravoval pokrmy i pro vysoké komunistické funkcionáře. V letech 1972 až 1974 absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže na rotách Dolní Dvořiště a Cetviny, kde působil jako kuchař i člen hlídky. Z finančních důvodů později opustil gastronomii a nastoupil do podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů. Složil zkoušky na střelmistra a podílel se na ražbě a hloubení děl na dolech ČSM, Darkov, 9. květen, ČSA či Doubrava. Během náročné práce v podzemí přežil pád do těžní jámy i zával uvolněnou horninou. Po roce 1989 se účastnil likvidace dolů a osobně dohlížel na zasypání jámy na dole Dukla. Do starobního důchodu odešel v roce 2011. V roce 2025 bydlel Josef Grobelný v Dolní Lutyni a provázel návštěvníky v areálu bývalého dolu Michal v Ostravě.