"Dívali se na ně pořád jako na komunisty. Byli vlastně cizinci, i když byli doma, tak byli furt cizinci, dávali jim to... tak jako jsou tady dneska někteří Němci a jedou do Německa, říkají: 'Furt cítíme, že jsme tam pro ně cizinci, že nejsme domorodci.' Takže jak to vnímala Jaja, protože ta se narodila a odešla tam, bratranec, který tam je – tak pořád cítili, že tam je ne nevraživost, ale dívali se na ně prostě jinak. Jako na přistěhovalce. Samozřejmě, v současné době už je to trošku jiné. Už tam mají děti, které se tam narodily, mají řecké občanství, všechno, ale byli to pro ně cizinci. Cizinci a hlavně komunisti to pro ně byli, měli z nich strach."
"Seděli jsme jakoby na klandru, na zábradlí, a teď někdo řve: 'Pozor!' Tak jsme se otočili, tam běžel jeden policajt a bouchal lidi, jak tam seděli, všechny do zad. Pak jsme seskočili, aby nás nebouchl. Mezitím přijelo jedno policejní auto, to odjelo, pak přijel autobus, anton – takové policejní Avie, co měli, vyskákali policajti, některé posbírali. A zbytek potom lemoval cestu až na nádraží. Mezitím tam došlo k nějakým potyčkám, kdy tam byli zmlácení i policajti."
"Tím, že je sem přijali, dostali bydlení, zázemí, byli komunisty pozváni, pro ně to bylo dobré, jen nebyli ve své zemi, ale pořád měli zázemí. Když pominu ten začátek, to utrpení, že odcházíte ze země, nemáte nic... Když přišli sem, tak se tady o ně postarali velice dobře. Takže ne že by netrpěli, ale to utrpení bylo zmírněno, že dostali byt, měli nějaké výhody. Neuměli řeč, bylo to pro ně těžké, ale dostali druhou šanci."
Jiří Georgios Grigoriadis se narodil 16. srpna 1966 v Jeseníku do smíšeného česko-řeckého manželství. Jeho otec, Georgios Grigoriadis, a část jeho rodiny odešli z rodné země poznamenané občanskou válkou koncem 40. let. Během cesty se narodili další dva bratři. Usadili se na Jesenicku, v obci Kobylá nad Vidnavkou. Rodina byla komunistického smýšlení a s tehdejším režimem neměla problémy. Maminka zemřela, když bylo pamětníkovi 12 let. Koncem 80. let se členové otcovy rodiny vrátili do Řecka. I oni se měli stěhovat, ale plány překazil vážný pracovní úraz otce. Jiří se v dospívání o politiku příliš nezajímal. Nechal si narůst dlouhé vlasy, poslouchal hudbu, která se mu líbila, a jezdil na koncerty zakázaných kapel. V roce 1983 byl jedním z brutálně rozehnaných účastníků zrušeného festivalu v Žabčicích u Brna. Zátah tehdy proběhl v brněnských Pisárkách, před restaurací Na Střelnici. Po vyučení v oboru zámečník strojních zařízení na učilišti v Žulové nastoupil do Stavebního podniku. Přestože se pokoušel získat modrou knížku, v roce 1988 narukoval na vojnu do Bíliny u Teplic, kde také prožil sametovou revoluci. Téhož roku 1988 se oženil s Karin, rozenou Sokolovou, zdravotní sestrou v domově pro seniory. Osvojil její dceru Terezu (1985), v roce 1995 se manželům narodil syn Jiří. Roku 1993 začal Jiří Grigoriadis podnikat v oboru stavebnictví. V roce 2025 žil v Javorníku.
