Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Georgios Grigoriadis (* 1966)

• narozen 16. srpna 1966 v Jeseníku do česko-řeckého manželství

• otec s částí rodiny přišli do ČSSR z Řecka po občanské válce, pravděpodobně roku 1949

• vyrůstal v Kobylé nad Vidnavkou

• část otcovy rodiny odešla na přelomu 70. a 80. let do Řecka, sami zůstali kvůli otcově úrazu

• vyučil se zámečníkem strojních zařízení v Žulové

• v dospívání patřil k máničkám, navštěvoval i zakázané hudební akce

• v roce 1983 se měl účastnit zrušeného koncertu v Žabčicích, zažil rozehnání účastníků před restaurací Na Střelnici v brněnských Pisárkách

• po vyučení pracoval ve Stavebním podniku v Jeseníku

• v roce 1988 se oženil s Karin Sokolovou, osvojil její dceru Terezu, narodil se jim syn Jiří

• od roku 1993 podniká v oboru stavebnictví

• v roce 2025 žil v Javorníku

V letech 1946–1949 zuřila v Řecku občanská válka, kterou prohrála levice. Lidé spojení s aktivitami komunistických partyzánů odešli ze země do států východního bloku. Rodiny byly rozděleny, nejprve odcestovaly děti, umístěné dočasně do dětských domovů, poté přijeli jejich rodiče a rodiny se opět spojily. Mezi těmito dětmi byl i Jiřího otec Georgios Grigoriadis, tehdy šestiletý chlapec. Jiří kladný vztah ke komunismu už nesdílel. V dospívání patřil k máničkám, poslouchal zakázanou hudbu. Vztah k Řecku, kam se poprvé podíval jako šestnáctiletý, si budoval postupně. Rodina se, stejně jako otcovi příbuzní, chtěla počátkem 80. let do Řecka vrátit, kvůli otcově vážnému úrazu už ale neodjeli.

Nejprve odjížděly děti

Jiří Georgios Grigoriadis přišel na svět 16. srpna 1966 do česko-řecké rodiny. Narodil se v Jeseníku jako druhé ze tří dětí. Rodina se po příchodu z Řecka usadila v Kobylé nad Vidnavkou, kde Jiří vyrůstal. Vzpomínky na cestu rodiny z Řecka se doma bohužel nevyprávěly. Otec, Georgios Grigoriadis, byl asimilovaný mezi Čechy, maminka zemřela, když bylo Jiřímu 12 let. Něco málo se dozvěděl z úryvků hovorů příbuzných, jako dítě měl však jiné starosti. Nejprve měl do ČSSR odcestovat ve věku šesti let jeho otec. Rodiče, Anna rozená Fafuridu a Alexis Grigoriadis, jej následovali později. Na cestě Anna Grigoriadisová porodila další dvě děti. 

Vlaky s řeckými dětmi přijížděly na Jesenicko od roku 1949. Děti byly umístěny dočasně do dětských domovů, kde se o ně staral řecký personál. Ani o tomto otec příliš nevyprávěl, Jiří netuší, ve kterém dětském domově byl po příjezdu umístěn. Vnímal ale, že to pro něj jako pro dítě muselo být traumatizující, i přesto, že měl kolem sebe vrstevníky a mohl komunikovat v mateřském jazyce. Po příchodu se rodina usadila v Kobylé nad Vidnavkou, spolu s dalšími řeckými rodinami. Komunita Řeků vznikla například i v Krnově nebo Javorníku a Jeseníku, kam později občas jezdívali. Vlna řeckých emigrantů se nepokoušela získat státní občanství, počítali s tím, že se za nějakou dobu do Řecka vrátí. Otec se vyučil zedníkem, seznámil se s Boženou, rozenou Flajsarovou, svou budoucí manželkou. Roku 1966 se manželům narodil Jiří, později jeho sestra Irini (1965) a bratr Bronislav (1972).

Plány na návrat ukončil otcův vážný úraz

Roku 1972 začal Jiří chodit do školy v Kobylé nad Vidnavkou. Rodiče nebyli věřící, ani doma příliš neřešili politiku. Žili v pavlačovém domě, chovali domácí zvířata, děti musely doma pomáhat. Doma se mluvilo česky, řečtinu slýchal pouze u babičky. Prožíval klasické, hezké dětství s vrstevníky, rád sportoval. Do života rodině zasáhlo v roce 1979 maminčino úmrtí. Když končil základní školu, na radu agitátorů se přihlásil na obor kameník na učiliště v Žulové. Hned v prvním pololetí se ale ukázalo, že prašné prostředí nezvládne kvůli astmatu a na žádost lékařů přestoupil na obor zámečník strojních zařízení. 

V prvním ročníku učení poprvé navštívil rodnou zemi svých předků – Řecko, kam se v letech 1979–1981 vrátila babička i otcovi sourozenci. Jejich rodina měla také zažádáno o možnost návratu, otec však utrpěl na stavbě vážný úraz, který vyžadoval dlouhodobé léčení. V Řecku nebyla lékařská péče na takové úrovni jako zde, rozhodli se s těžkým srdcem zůstat. Roku 1982 jim bylo umožněno poprvé vycestovat za příbuznými. Jeli vlakem, cesta pro ně byla dobrodružstvím. Aby směli vycestovat, byl potřeba dokonce i posudek jeho třídní učitelky. Řecko ho okouzlilo. Když nastal čas návratu, hádal se s otcem, že se domů nevrátí. Nakonec do vlaku nastoupil. Ve třetím ročníku odešel pracovat do stavebního podniku, kde byl zaměstnán jako zedník jeho otec. 

Mladé lidi naháněli do policejních antonů

V době dospívání patřil k máničkám, s úsměvem vzpomíná, že měl vlasy delší než jeho sestra, díky čemuž měl občas ve škole problémy. S kamarády jezdili na akce po celé republice. Běžně se scházeli na nádraží v Lipové, odkud pokračovali do Zábřehu, zde se dozvídali, kde se co koná a rozjížděli se různými směry. Jezdívali po celé Moravě, ale také do Prahy, kde chodívali hlavně k Malvazům a ke Flekům. Poslouchal folk i zakázané kapely, jako například režimem stíhané The Plastic People of the Universe. Součástí undergroundového hnutí byly i většinou nepovolené hudební akce, které byly režimu trnem v oku, stejně jako celá skupina mládeže, kterou označoval za volnou či závadovou. Jiří se přímo k undergroundovému hnutí nehlásil. S přáteli jim šlo spíše o hudbu a zábavu. Nevybavuje si, že by se v jeho okolí vyskytoval někdo, skrze koho by se k němu dostala třeba samizdatová literatura. S kamarády neřešili ani politiku. Toužili jen svobodně existovat bez zbytečných omezení. Kladný vztah části své řecké větve rodiny ke komunistům jako dospívající nesdílel.

V červnu roku 1983 se měl v Žabčicích u Brna konat bigbítový festival. První ročník proběhl o rok dříve bez problémů, na druhý se chystal i Jiří se sestrou Irini a kamarády. Jen několik hodin před začátkem byl festival zakázán. To už se ale do 30 kilometrů vzdáleného Brna sjíždělo množství lidí, kteří odsud chtěli pokračovat do Žabčic. Když se rozneslo, že akce se nekoná, mladí lidé se rozešli po místních hospodách a zahrádkách, bylo hezké letní počasí. Skupinky lidí se domlouvaly, jaký zvolí náhradní program. Asi největší část lidí se sešla před pisáreckou restaurací Na Střelnici, tzv. Střeláku. Obklopoval ji park, scházeli se zde máničky i disidenti. To už se ale schylovalo k brutálnímu a zbytečnému zásahu. Na místo přijela policejní vozidla a antony, ze kterých vyskákali příslušníci VB. Okamžitě se rozběhli proti lidem. Jiřímu ani jeho přátelům se naštěstí nic nestalo. Když se na ně řítil příslušník s obuškem, aby je shodil ze zábradlí, na kterém seděli, stihli seskočit a utéct. Mnoho lidí bylo předvedeno na služebny, někteří se ocitli ve vazbě a později byli odsouzeni s jediným cílem: vytvořit štvavou kampaň proti volné mládeži. Policejní antony pak účastníky převážely k výslechům. Při zásahu byli nasazeni i psi, kteří některé z účastníků pokousali, na což vzpomínali pro Paměť národa například Stanislav Vlč či Antonín Mikšík. Šlo o jeden z největších zásahů proti účastníkům hudební akce v 80. letech.

K paragánům mě kvůli příbuzným na Západě nechtěli

Jiřího čekala vojna, které se, jak bylo tehdy zvykem, pokoušel vyhnout přes psychiatrii s cílem získat tzv. modrou knížku. Dosáhl odkladu na jeden rok, další rok už byl odveden. Tehdy se chtěl dostat k paragánům. Fascinoval ho tvrdý výcvik, který museli absolvovat. Měl ale rodinu na Západě, takže jej nakonec umístili k mostní rotě. Na podzim roku 1988 narukoval do Bíliny u Teplic. Před nástupem na vojnu, v březnu 1988, se oženil. S manželkou Karin, rozenou Sokolovou, se poznal už jako náctiletý, chvíli spolu chodili, pak se potkali znovu po vyučení, pracovala jako zdravotní sestra v domově důchodců, stejném, kde pracovala před lety i jeho matka. Na vojně panovala mazácká šikana, jako u většiny útvarů v té době. Dokázal se za sebe ale postavit a naštěstí měl klid. „Nastoupil jsem na vojnu, otevřel krém na boty a tam bylo ‚735 – dny, které strávím na vojně‘. Přišla revoluce, byl jsem tam jen rok a půl.“ 

Revoluční události sledoval a prožíval ještě v Bílině. V listopadu 1989 se k útvaru začaly dostávat informace o dění v Praze. Hodně vojáků z Prahy pocházelo, informace jim dodávali i spojaři a dostávaly se k nim poměrně brzy. Vzpomíná, že tehdy měl na starosti vojenský autopark, ze kterého si vojáci bez dovolení vzali vozidlo s tím, že jedou do Prahy na demonstraci. Jejich útvar nebyl v průběhu listopadových událostí povolán k žádnému zásahu proti demonstrujícím. Díky změně režimu a faktu, že byl již ženatý, mu nakonec byla vojna zkrácena o půl roku. „Nevěřil jsem, že by se to až tak zvrtlo, což se nakonec podařilo. Jo, bylo to fajn, takové divoké, nevědělo se, co bude, ani velitelé to nevěděli. Jak se zruší strana – byli komunisti –, nikdo nevěděl, to bylo takové tápání v devětaosmdesátém roce.“ Za zásadní bod zlomu považoval odvolání Milouše Jakeše, generálního tajemníka ÚV KSČ, z funkce.

Vystěhování do Řecka režim neumožnil, pak přišel převrat

Po vojně se vrátil do zcela nové reality. Počátky byly těžké. Nějakou dobu ještě pracoval ve Stavebním zemědělském sdružení, které zanedlouho zaniklo. Rozhodl se podnikat v oboru stavebnictví. Živnost založil roku 1993 a stejné práci zůstával věrný i v době natáčení, v roce 2025. S manželkou Karin vychovali dvě děti, dceru Terezu osvojil, v roce 1995 se Grigoriadisovým narodil syn Jiří. S manželkou se brzy po revoluci vydali i do Řecka, aby ji seznámil se svou rodinou. Už před vojnou žádal o možnost vystěhovat se do Řecka za příbuznými, což mu nebylo umožněno. Kdyby nepřišel převrat, možná by zvolil emigraci. Od revoluce do Řecka jezdí pravidelně. 

Babička s otcovými sourozenci, kteří prožili ztrátu domova, vystěhování z vlastní země a po 30 letech se vrátili zpět do své domoviny, neměli situaci jednoduchou. Místní se na ně stále dívali jako na komunisty, měli z nich obavy. Mezi komunitu už nikdy zcela nezapadli. Mladší generace už touto zkušeností poznamenaná nebyla. Jiří si až v dospělosti naplno uvědomoval, jak těžká pro ně musela být situace, kdy byli vyhnáni z vlastní země a do další také zcela nepatřili. Jiřího otec, který přišel do Československa jako šestiletý, už vnímal situaci jinak. Odmala vyrůstal mezi Čechy, asimiloval se. S řeckou komunitou se sice stýkali, ale spíše okrajově. Jiří později začal působit i v hudebním uskupení zaměřujícím se na řeckou hudbu. Vystupují na různých akcích pro řeckou komunitu v regionu a na folklorních akcích v republice i v Řecku. V roce 2025 žil s manželkou v Javorníku. Mladým lidem by vzkázal, ať žijí svůj život tak, jak uznají za vhodné, podle sebe, podle své intuice. Přál by jim také větší pokoru, ke které sám dospěl. 

Zdroje:

https://theses.cz/id/cv81ho/Luk_Haberland_Kapitoly_z_undergroundu_na_severn_Morav_197.pdf