„Nevěděli jsme, jak žít jak dál. Jak žít dál? Všichni lidé byli… Co bude dál? Jak co bude? Kde budeme dělat? Co budeme jíst? Jak budeme žít? Kolchoz není, nic není. Dali tu půdu… traktor není, kolik toho zryješ lopatou. Dělili to tam, nevěděli jak, aby to bylo správně. “
„V čem to v SSSR bylo lepší než v současném Moldavsku? “
„Práce byla organizovaná. Budoucnost byla naplánovaná. Vždycky jsme věděli, co bude dál. Například my s manželem jsme věděli, že naše čtyři děti musíme učit, strojit, krmit. Oba jsme dělali, nebyli jsme líní, doma všechno bylo, peníze jsme dostávali takové, že jsme dokázali i něco ušetřit. Když byly prázdniny, dělala jsem s dětmi na poli, byly za to peníze navíc a ukládali jsme peníze na vkladní knížku. I sobě jsme ukládali na knížku. Žili jsme v jednom domě s panímámou a s pantátou. Já jsem si chtěla koupit nový nábytek, novou kuchyň, ložnici. A táta s mámou, jim to bylo líto, chtěli uchovat ten starý nábytek, těžko na něj vydělávali. Říkala jsem manželovi, oni jsou už staří, počkáme ještě tři, čtyři, pět let, uložíme si peníze a pak si to koupíme. A když se rozpadl Sovětský svaz, neměli jsme z toho nic.“
„Tam nebyly peníze, na té knížce?“
„Měli jsme 5000 rublů, 4000 rublů… a to byly peníze!“
„A o to jste přišli?“
„Nepřišlo nám nic. Tisíc lei nám dali.“
Lidia Josifovna Granič je příslušnicí české menšiny v Moldavsku. Narodila se 3. srpna 1954 jako Lidia Karásek v jihomoldavské obci Holuboje v bývalém SSSR. Její rodina před jejím narozením zažila stalinské perzekuce, pradědeček Václav Karásek byl ve 40. letech deportován na Altaj jako „kulak“. Otec Josef Karásek působil jako předseda kolchozu v nedalekém Tătăreşti, byl členem KSSS a po určitou dobu i poslancem Moldavské svazové republiky, matka byla v domácnosti. V rodině se mluvilo česky, ale vyučovacím jazykem ve škole byla ruština. Lidia vystudovala učitelství matematiky v Kišiněvě a provdala se za Ukrajince Dimitrije Graniče, s nímž má čtyři děti. Rozpad SSSR vnímala Lidia Josifovna velmi negativně, jako rozvrat hodnot i sociálních jistot a likvidaci do té doby dle jejího názoru dobře fungujícího hospodářství. V době rozhovoru je pamětnice již téměř padesát let učitelkou na základní škole Jaroslava Haška v Holuboje. Dvakrát navštívila Českou republiku, je aktivní v krajanském spolku a souboru Perličky, který založila její sestra Marie.
