Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidia Josifovna Granič (* 1954)

• narozena 3. srpna 1954 v Holuboje (Moldavsko, bývalý SSSR) jako Lidia Josifovna Karásek

• pochází z české rodiny

• její předek Václav Karásek byl ve 40. letech jako „kulak“ deportován na Altaj

• otec Josef Karásek byl předsedou kolchozu, členem KSSS, po jistou dobu poslancem Moldavské SSR

• vystudovala učitelství matematiky v Kišiněvě

• provdala se za Ukrajince Dimitrije Graniče, s nímž vychovala čtyři děti

• velmi negativně prožívala rozpad SSSR, období 90. let vnímá jako čas chaosu a nejistoty

• již padesát let vyučuje na základní škole v Holuboje

• je aktivní v českém krajanském spolku a souboru Perličky

Lidia Josifovna Granič je příslušnicí české menšiny na jihu Moldávie. Její předkové tu na přelomu 19. a 20. století vybudovali vesnici nejdříve nazývanou Novohrad, později Holuboje. „Přišli převážně z Krymu a z Volyně, ale moje prababička Lidmila Karásková jako třináctiletá dívka přijela přímo z Čech,“ říká Lidia. 

V době stalinského teroru zažila její rodina tvrdé represe. Její pradědeček, úspěšný hospodář Václav Karásek, byl roku 1946 označen za kulaka a deportován na Altaj. (Stejnou událost popisuje ve svém vyprávění i pamětnice Antonina Donea, pozn. red.) „Byl už starý, jeho žena byla nemocná, ale na to nikdo nehleděl. Prabička tam umřela, ale pradědeček se po letech vrátil zpátky a žil u mojí babičky. Byl slepý. Často jsme k němu chodili a nosili mu jablka. Učil nás české písničky, ale nikdy nemluvil o tom, jaké to tam bylo.“ Lidia nicméně zmiňuje, že pradědeček se i na Altaji úspěšně věnoval zemědělství a v drsných podmínkách se znovu dokázal stát „kulakem“. 

Žádný odpor k ruštině nevnímala

Lidia Josifovna, která za svobodna nosila příjmení Karásek, se narodila 3. srpna 1954. Její matka Lidmila měla jen základní vzdělání a byla v domácnosti, otec Josef Karásek byl předsedou kolchozu v Tătăreşti. Jako člen Komunistické strany Sovětského svazu jeden čas působil jako předseda okresního kolchozního sovětu a byl poslancem Moldavské svazové republiky. 

Lidia vyrůstala jako nejstarší ze tří sester. Doma mluvili v době jejího dětství jen česky, jeden ze strýců se dokonce oženil a usadil v Karlových Varech, kde ho rodiče navštívili roku 1969. Lidia uvádí, že v Holuboje sice byla v době jejího dětství „česká škola“ a „rumunská škola“, ale vyučovacím jazykem v obou z nich byla ruština. Proto se nikdy nenaučila českou gramatiku a ovládá pouze hovorovou češtinu, jak se ji naučila od maminky. 

Jako jedenáctiletá dívka, roku 1965, zažila velký školní výlet do tehdejšího Leningradu. S ředitelem školy cestovalo jen devět dětí, ona byla zřejmě vybrána jako dcera předsedy kolchozu, který na výlet přispěl. Skupinka zdolávala nesmírnou vzdálenost vlakem z Kišiněva, cesta trvala tři dny. „Když jsem v Leningradu vystoupila, měla jsem pocit, že mi země ujíždí pod nohama.“ 

Po absolvování osmé třídy na místní základní škole dále studovala dvě třídy v Cahulu a pak pokračovala ve studiu na učitelku matematiky na univerzitě v Kišiněvě. Uvádí, že mezi rusky a moldavsky mluvícími studenty nebyly žádné rozpory. Žádný odpor k ruštině (jež byla v mnoha sovětských republikách nástrojem násilné rusifikace) Lidia nevnímala. 

Po dokončení univerzity Lidia rok pracovala v Tătăreşti, provdala se za ukrajinského vinaře Dimitrije Graniče a narodil se jí nejstarší syn Maxim. Po jeho narození začala pracovat jako učitelka v Holuboje. 

O prázdninách si přivydělávala jako dozor na brigádách školních dětí v kolchozu: „Děti celé léto až do 15. srpna pracovaly na brigádě na poli, podvazovaly vinohrad a podobně. Ty nejlepší pak získaly zájezd do Kyjeva, kde jsme bydleli v hotelu a jedli v restauraci.“ 

Všechno se rozpadlo, všechno zničili

Život v bývalém Sovětském svazu vnímala Lidia Josifovna spíše pozitivně: „Práce byla organizovaná. Budoucnost byla naplánovaná. Vždycky jsme věděli, co bude dál.“ Národnostní útisk nijak nepociťovala: „Nikdo nám neubližoval, žili jsme si líp než v Rusku. Moldavanky se hezky strojily. Byl tu průmysl. Moc pěkně jsme si žili.“ 

Rozpad Sovětského svazu jim naproti tomu přinesl nejistotu a stres: „Za sovětské moci jsme neuměli hospodařit, oni všechno rozhodovali, my jsme jenom chodili do práce. Teď jsme najednou nevěděli, jak žít dál. Všichni lidé říkali: Co bude dál? Jak to bude? Kde budeme dělat? Co budeme jíst? Jak budeme žít?“ 

Kolchoz v Tătăreşti, který vedl její otec, se rozpadl a půda byla rozdělena soukromníkům. „Tatínkovi to bylo líto. Celý dospělý život obětoval tomu kolchozu. Všechno se rozpadlo, všechno zničili.“ I dělení půdy do soukromých rukou vnímá Lidia Josifovna jako nespravedlivé, protože učitelé jako státní zaměstnanci žádnou půdu nedostali: „Řekli nám, že máme žít ze své výplaty.“ 

Jenže ani na tu se v nových poměrech nedalo spolehnout. Když se země ocitla v chaosu, Lidia celých osm měsíců nedostávala plat. Rodina navíc přišla o úspory. Peníze, které si s manželem šetřila na vkladní knížce na novou kuchyň a ložnici, se rozplynuly při měnové reformě. 

Všeobecnou nouzi pozorovala i na svých žácích ve škole: „Rodiče neměli peníze, neměli je do čeho obléknout a obout. A ve škole netopili. Byla zima, děti tam seděly v kabátech, psaly v rukavicích. Učili jsme se vždycky jen chvilku, pak jsme běhali a skákali, aby se děti zahřály.“ Výjimkou nebylo ani vypínání proudu, takže svítit museli petrolejkou. 

V téže době zemi zasáhla také válka v Podněstří. „Prožívala jsem to moc těžko, protože v Benderách, kde byly nejhorší boje, máme příbuzné. Jsem proti válce. Všichni jsme přece lidé, máme jazyk a můžeme se domluvit.“ 

Čeština z Holuboje mizí

V době rozhovoru vyučuje Lidia Josifovna na škole v Holuboje již čtyřicet devět let. Žáci se podle ní za ta léta změnili: „Děti teď nechtějí číst, málo si povídají i mezi sebou, jsou spíš na mobilech. Nemají trpělivost přijít na něco samy, všechno hned hledají v telefonu.“ 

S manželem vychovala čtyři děti. Nejstarší syn Maxim je inženýr, žije s rodinou v Cahulu. Další syn, Saša, v době po rozpadu SSSR přerušil studium a odjel vydělávat do Ruska. Žije v Moskvě, kde montuje plastová okna. Lidia má také dvě dcery, z nichž jedna žije v Berlíně. Její dcery se podle jejích slov považují za Češky a synové za Ukrajince. 

Po roce 2000 dvakrát navštívila Českou republiku. Vnoučatům zpívá české písničky, ale jinak už její vnuci český jazyk neovládají. „Čeština z Holuboje mizí. Už se učí jenom ve škole, v rodině všichni mluvíme rusky,“ konstatuje. 

O odchodu z Holuboje do České republiky sama nikdy neuvažovala: „Je těžké vyřídit dokumenty, všechno je v rumunštině. Pokud bych odešla, pak leda do Ruska.“ 

Ve volném čase se angažuje v krajanském spolku a souboru Perličky, který zpívá české písně. Založila ho její mladší sestra Marie, která působila jako lékařka v Cahulu a nyní žije v ruském Bělgorodu. 

Lidia Josifovna se hlásí k pravoslavné církvi, ale velmi se jí líbí katolické kostely: „Tam můžeš posedět, nemusíš klečet jako v pravoslavném kostele. Já jsem nikomu neublížila, proč bych měla klečet?“ říká a odvolává se na své životní motto: „Žádnému neublížit, tak mě to doma učili.“