Yimel García Góngora

„Předvolání? Těch bylo! Všechna předvolání jsem ignoroval, nikdy jsem se nedostavil. Neměl jsem žádnou chuť tam chodit, protože už předem vím, jaké to bude. Je to jen čiročiré zastrašování, prosté „sledujeme tě, pozorujeme tě, víme, co děláš, víme, že se stýkáš s tím a tím, a pro tvé dobro ti říkám, abys se už nestýkal s tím a tím, abys se už nestýkal s..." Tenhle projev znám nazpaměť, protože si ho nemusím ukládat do paměti, všichni ho znají a všichni o něm mluví: „Hele, co ti řekli, bylo to tohle, to samé jako vždycky." Aby tě vystrašili, aby tě vyděsili, chápeš? A já jsem nikdy nešel. Jednou to bylo fakt prima (ironie, pozn. redakcce). Přesně kvůli tomu přišel policista k nám domů, ale bylo to velmi komické, protože ten chlap zaklepal na dveře. Představ si, jakou fobii mám z policistů, vidím chlapa v uniformě, policistu u dveří mého domu, a já otevřu dveře, v tomto případě neotevřela ani moje matka, ani nikdo jiný, otevřel jsem já a udělal jsem tohle, otevřel jsem dveře, ten chlap stál a měl v ruce papír. Ten chlap udělal gesto, jako by chtěl vejít, a já jsem je zavřel: Ne, ne, ne, ne, ne, tam zůstaň. U dveří. Dovnitř ne. (A on říká) ale chtěl jsem ti říct... (A já mu říkám) jo jo, řekni mi, co chceš, ale tady u dveří, a ten chlap mi dal další předvolací papír. Měl jsem ho na ledničce a tam zůstal, dokud jsem ho nevyhodil. A moje matka, víš, jaké jsou matky – mi říká: „Hele, ty tam nepůjdeš?“ A já říkám: „Nikam nepůjdu a už se mě na to neptej, zapomeň na to, je to tam.“ Až jednoho dne jsem to vzal a vyhodil a i ty ostatní podobné papíry jsem vyhodil.“

„Přidal jsem se, když mi bylo 14 nebo 15 let, dal jsem se dohromady s několika přáteli a tam jsem poznal Gorkiho Águilu a Cira Díaze. V té době zakládali kapelu, mluvíme o roce 1998. Nehrál jsem v té kapele aktivně, ale byl jsem tam. Vždy jsme byli spolu a nakonec mě osud přivedl k tomu, že jsem v té kapele hrál, o několik let později. Bylo důležité poznat tyto lidi, protože když jsem je poznal, měli podobnou vizi jako já. Nesouhlasili se stejnými věcmi, se kterými jsem nesouhlasil já. Byli o něco starší než já, ale měli způsob... Do té doby jsem neměl ani kulturu, ani znalosti, že je to vůbec možné – přikročit k protestu, přes všechny hranice. To znamená, že člověk má v hlavě, že když se mu něco nelíbí, tak mlčí, jako to dělají všichni. A já jsem potkal tyhle lidi, kteří řekli: ne, ne, ne, nemlč, rozumíš? Můžeme protestovat, je to naše právo. A já tomu nerozuměl. A oni mi ukázali, že ano, že se dá protestovat. A pak jsme z protestu udělali jakousi vlajkovou loď. Ano, co tady musíme udělat, je protestovat proti tomuhle, proti tomuhle, proti tomuhle, proti všemu, co se nám nelíbí, můžeme protestovat.“

„Například svoboda projevu, což se snadno řekne, je to hezké slůvko, ale může vás to stát velmi draho, velmi draho, může vás to stát hodně, když na Kubě řeknete, co si myslíte. Oni mají takový postoj: podívejte, co si myslíte, mě to nezajímá, pokud budete dělat to, co říkám, budeme se perfektně rozumět. Ale existuje takové známé rčení: dělej, co říkám, ale já dám to dělat nebudu. A pak začneš chápat, že (stoupenci režimu) dělají věci, které nejsou správné. Například všichni mají domy, nevím kde, všichni jezdí na dovolenou, na ryby... A ty tam přemýšlíš, co budeš večer jíst, rozumíš mi? Je to složité. A když začneš vnímat ten cynismus, protože nemám jiné slovo, rád bych našel jiná slova, cynismus, nestydatost, zneužívání, je to bezohledné, a to že tím nejcyničtějším a nejchladnějším způsobem. Tedy: vím, co ti dělám. Nic neříkej, budeme pokračovat takhle a budeme spolu v pohodě. Podívej, nikdo nic neříká, tak co máš ty co říkat, buď radši zticha, chlapče. A ironicky nejhezčí na tom je, že jsou lidé, kterým je teď 60 let, kteří do toho vložili celý svůj život, a teď jsou na křižovatce: můj život skončil, mládí skončilo, nikdy jsem nic neudělal kvůli téhle zatracené diktatuře, a co teď, když mi je 60 let?