Ondřej Fibich

„Vydávali jsme tam [v samizdatovém časopise na gymnáziu] zajímavé věci, které v té době nebyly běžné. Miloslav Topinka měl vydat sbírku Krysí hnízdo a můj spolužák, který byl shodou okolností synem ministra zdravotnictví, Jarda Prokopec... Občas po komunistických papaláších tyhlety samizdaty, tedy ne samizdaty, ty zakázané věci kolovaly. Oni si to četli pro zábavu, protože Krysí hnízdo znělo trošku dekadentně, takže kolovaly sloupcové obtahy. Takže z těch sloupcových obtahů, co nám Járinek přinesl, jsme prostě přepsali celou sbírku do toho čísla. Nebo kamarád uměl výborně anglicky – bigbíťák a pozdější basák skupiny Abraxas Michal Ditrich –, ten zase překládal hodně věcí anglické a americké provenience, takže jme tam měli i věci o hippies a texty Boba Dylana.“

„My jsme potom odešli na několik měsíců do emigrace ve Vídni, kde jsme prožili takové rozpaky, jestli tam zůstat, nebo se vrátit. A když jsme se vrátili, tak samozřejmě spadla klec a rodiče byli pár let bez práce. Dost těžko ji sháněli, takže jim neustále hrozil ten paragraf [o příživnictví], protože každý musel mít v občance razítko [potvrzení o práci]. Já jsem měl problém s tím, že jsem se nemohl dostat vůbec do žádného gymnázia. Nakonec to vyšlo zajímavým způsobem, protože tenkrát ve Vysočanech byl takový poslední pravicový revizionista ředitelem – než ho stačili vyměnit –, který tam v roce 1969 přijímal všecky ty problematické děti, které měly nějaký škraloup kvůli rodičům. Takže tam se mnou do školy chodili různí hráči bigbítu a děti emigrantů, jako například Martin Schulz, jehož tatínek v té době už hlásil ze Svobodné Evropy. Myslím si, že to byla vynikající parta, protože jsme tam drželi pohromadě tak, že jsme nedělali žádné kompromisy, což bylo tedy úžasné. A myslím si, že všichni ti lidé byli velice inspirativní a s některými se ještě samozřejmě stýkám až dodneška.“