Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Fibich (* 1954)

• narozen 27. ledna 1954 v Praze

• otec Jindřich Fibich byl zakladatelem oboru politologie na FF UK, měl blízko k Alexandru Dubčekovi

• po srpnu 1968 rodina strávila několik měsíců ve Vídni

• rozhodli se nezůstat v emigraci, po návratu rodiče nemohli sehnat práci

• Ondřej Fibich se nemohl dostat na gymnázium, nakonec byl přijat ve Vysočanech, kde vydával samizdatový časopis a začal psát poezii

• pracoval v dřevoskladu, v antikvariátu, vydával samizdatovou edici Cor cordion

• po opakovaných výsleších odešel do Jemnice v jižních Čechách

• deset let pracoval v kravíně, vykládal vagóny

• sestavil a vydal antologii Básníci a samotáři a další samizdatové tituly, šířil petice

• po sametové revoluci vybudoval antikvariát, který provozoval 25 let

• dodnes (2025) píše poezii i prózu, sbírá šumavský folklor a vydává knihy

Ondřej Fibich považuje období komunismu za „trenažér“, který se díky tlaku a nedostatkům ve všech oblastech mohl stát tím, co člověka „otužuje, trénuje a cvičí skromnost“. Má při tom na mysli svůj vlastní osud, ve kterém po vynuceném přesunu z Prahy na „okraj“ našel cestu ke krajině a k jejímu mytopoetickému vnímání. Ale také osud svého otce, který se z univerzitního vědce stal undergroundovým filozofem a léčitelem, žijícím při dělnickém zaměstnání v maringotce.
 

„Mohl jsem se zabývat věcmi podstatnými, věcmi duchovními, věcmi neviditelnými, na které nemohli komunisti dosáhnout... Věci na okraji jsou důležitější než uvnitř.“ 

Dědečkova rodina měla na útěk čtyřiadvacet hodin

Narodil se 27. ledna 1954 v Praze, v bytě, který dědeček Karel Koráb dostal přidělený za hrdinství při Pražském povstání. Do Prahy se rodina dostala díky odporu proti německým okupantům. Karel Koráb byl řídícím na jižní Moravě, kde se mu v roce 1928 narodila dcera Naděžda. Před březnem 1939 zakopal na zahradě zbraně pro budoucí odboj. O několik měsíců později jeho kolega zbraně náhodou našel, a protože byly zabaleny do novin, na kterých bylo dědečkovo jméno, nálezce celou věc i s Korábovým jménem ohlásil na policii. Český četník dal rodině Karla Korába 24 hodin na útěk, než bude muset nález zbraní ohlásit německé policii. Spřátelený výpravčí jim zapůjčil vagón. „Odstěhovali se ze dne na den a tím si všichni zachránili život.“

Pamětníkova matka Naděžda se v Praze stala členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru, se kterým v roce 1946 téměř měsíc vystupovala ve Velké Británii.

Otec Jindřich Fibich se narodil v roce 1922 v Kutné Hoře v chudé rodině zedníka a invalidní důchodkyně, která se po manželově smrti musela i přes svou tuberkulózu o syna postarat sama. Na reálné škole v Kutné Hoře začal psát poezii a seznámil se s Jiřím Ortenem. Když se Orten odstěhoval do Prahy a nesměl jako Žid chodit do knihovny, otec pro něj v Kutné Hoře knihy vypůjčoval. Jiří Orten si je vyzvedával, když jezdil do Kutné Hory navštěvovat matku. Poté, co už nesměl ani cestovat, posílala mu jeho matka knihy spolu s jídlem. Po Ortenově tragické smrti zůstal jeho čtenářský průkaz v rodině Fibichových.

Během nasazení v továrně v německé Jeně Jindřich Fibich zažil několik těžkých náletů, které zhoršily jeho srdeční problémy natolik, že mohl odjet zpátky domů.

Rodiče se po válce seznámili během studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1946 vstoupili do komunistické strany.

V srpnu 1968 vylepoval plakáty

V roce 1968 se čtrnáctiletý Ondřej zajímal hlavně o svoji fotbalovou kariéru brankáře. V srpnu 1968 byl ale na Václavském náměstí, kde vedle něj postřelili jednoho z protestujících, a na Bílé Hoře, kde sídlila sovětská vojska, vylepoval s ostatními protestní plakáty.

Hluboce se ho dotkla Palachova smrt. Jan Palach byl otcův student a jeho osobnost se stala jedním ze zásadních témat Fibichovy poezie: „Zůstává to u mě soukromě, uvnitř.“

Jindřich Fibich, který na Univerzitě Karlově spoluzakládal československou politologii a přednášel i filozofii a sociologii, měl blízko k Alexandru Dubčekovi. Po srpnu 1968 rodina strávila několik měsíců v emigraci ve Vídni, nakonec se rozhodli pro návrat. Rodiče přišli o zaměstnání a po několik let jen těžko sháněli jiné. Proto se nad nimi často vznášela hrozba obvinění z příživnictví. Matka myla schody a roznášela noviny, Ondřej jí často vypomáhal. Otec se pod tlakem situace zhroutil, posléze získal práci jako dělník.

Na gymnázium ve Vysočanech chodily děti emigrantů

Ondřeje nechtěli přijmout na žádné gymnázium. Na gymnáziu ve Vysočanech ale v té době působil ředitel Minář, který přijímal studenty, jejichž rodiče byli perzekvováni, a tak v roce 1969 přijal ke studiu i Ondřeje. Se spolužáky brzy našli společnou řeč: „Snažili jsme se uhájit si svůj prostor v husákovském režimu.“ Řada spolužáků psala poezii, stejně jako Ondřej, byli mezi nimi i milovníci bigbítu: „Byla to taková veselá doba pozdních hippies.“

Spolužáci přispívali do Ondřejova samizdatového časopisu DRU, ve kterém uveřejňovali, co se jim líbilo, „nehledě na husákovskou ediční politiku“. Díky spolužákovi Jaroslavu Prokopcovi, který byl synem tehdejšího ministra zdravotnictví, mohli v časopise publikovat například zakázanou básnickou sbírku Miloslava Topinky Krysí hnízdo, která mezi komunistickými funkcionáři kolovala ve sloupcových obtazích.

V bytě jiného spolužáka, Jana Bílého, se konaly bytové semináře a výstavy. Byl to svobodný prostor, „kde jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, a číst, co jsme chtěli“. Jan Bílý emigroval v roce 1976.

Dalšími výraznými spolužáky z gymnázia, se kterými se i v dospělosti navzájem inspirovali, byli dřevo-výtvarník Martin Patřičný a Martin Schulz. Martin Schulz emigroval v roce 1982 a společně s otcem Milanem Schulzem pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.

Kvůli vydávání časopisu a politickému profilu rodičů nedostal Ondřej doporučení ke studiu na vysoké škole.

Poprvé u výslechu

Protože nesměl studovat vysokou školu, vyučil se kovolijcem. Poté se mu podařilo dostat na nástavbu, kde během dvouletého studia vystudoval knihovnictví: „Zase tam byli lidé, kteří měli problematické kořeny.“

Na nástavbě se seznámil i se svou první ženou Evou, se kterou po ukončení školy odešli do severních Čech, kde vykonával různé manuální práce. Do Prahy se však rád vracel. Při jednom takovém návratu v roce 1975 nebo 1976 si cestou z vinárny jeho kamarád lehl na chodník před budovou policie. Při následném zásahu policisté objevili u Ondřeje Fibicha samizdatové texty. Tehdy byl poprvé vyslýchán Státní bezpečností (StB).

Předčítali si se Seifertem

Už během studií na gymnáziu se seznámil s Jaroslavem Seifertem, který v té době nesměl publikovat, ale byl otevřený setkání se začínajícími básníky. „My jsme Seiferta milovali, protože vždycky měl sociální cit a ve všech situacích se zachoval jako správný chlap,“ vzpomíná Ondřej Fibich. Setkávání se Seifertem a vzájemná předčítání veršů ho inspirovala k textu Poslední večeře Páně, zhudebněnému jednou z undergroundových skupin. V roce 1975 se skladba hrála v evangelickém sboru, než setkání rozehnali příslušníci Státní bezpečnosti.

Samizdatové texty vydával v edici Cor cordion. Mezi prvními opsal Skácelova Tratidla, ve spolupráci s Jiřím Černým připravil antologii zakázaných českých písničkářů a básníků. Ve vydávání pokračoval i po návratu do Prahy: „Viděl jsem, že to je hrozně důležitá práce, zachovat paměť kultury.“

Získal práci v antikvariátu, začal natáčet film o Jaroslavu Seifertovi, který krátce předtím podepsal Chartu 77 a vládnoucí režim „nevěděl, co s národním umělcem a zároveň chartistou“. Byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností: „Bylo mi doporučeno, jestli bych neopustil republiku... Já jsem věděl, že jsem spojený s českým jazykem a že by to pro mě nebylo ideální.“

Vozil petice v trubkách od krosny

V roce 1979 se tedy s manželkou rozhodli odstěhovat „co nejdál od Prahy“, do malé jihočeské vesnice Jemnice. V Jemnicích pracoval v kravíně, vykládal vagóny s hnojivy. Příslušníci Státní bezpečnosti ho navštěvovali i tam: „Abych cítil, že mě pořád sledují.“

Ocitl se tak „na okraji“: „Jezdili za mnou přátelé, ale byl jsem tam osamělý.“ S místními disidenty se příliš nescházel, protože musel dvakrát denně docházet do kravína. Navíc se mu narodila dcera a poté syn, který pro své zdravotní postižení potřeboval péči, a rodina neměla možnost pomoci od prarodičů.

V kontaktu zůstal se Zdeňkem Urbánkem, který se dobře znal s Jindřichem Fibichem. Zdeněk Urbánek, přítel Jiřího Ortena, překladatel a zakázaný spisovatel byl jedním z prvních signatářů Charty 77, jejíž text se finalizoval právě v jeho bytě. Právě on Ondřeji Fibichovi rozmluvil podepsání Charty 77, kvůli rizikům spjatým s životem na venkově: „Když vám nařídí dohled, kde se musíte chodit někam hlásit každý den, tak se to prakticky vůbec nedá zvládnout.“ Autobus do Strakonic jezdil z Jemnic jenom třikrát denně, a kdyby se nechodil pravidelně hlásit, skončil by ve vězení.

Z Jemnic vozil Urbánkovi do Prahy samizdaty a vytištěné petice, například za The Plastic People of the Universe nebo za propuštění Václava Havla, se kterým se u Urbánka seznámil. Do Jemnic se naopak petice dostávaly od disidentů ze Strakonic – Milana Trégla a Miroslava Němejce nebo od Petra Pospíchala z Brna. V regionu se zpravidla podařilo dát dohromady pět nebo šest podpisů. Petice i samizdaty musel cestou do Prahy ukrývat, protože před Urbánkovými dveřmi někdy čekávali příslušníci StB a legitimovali příchozí. „Tenkrát se dělaly krosny s trubkovou konstrukcí a do těch trubek já jsem to zasouval.“

Vydával básníky „z okraje“

V Jemnicích vytvořil a vydal mimo jiné široce pojatou samizdatovou antologii Básníci a samotáři. Uvědomil si, že „disidentství je jenom část lidského osudu“ a že řada básníků stojí mimo společnost i z jiného důvodu, ať už je to proto, že si svou samotu zvolili, nebo třeba z důvodu dlouhodobé nemoci. Do antologie proto zařadil i báseň Hanuše Hachenburga „Co jsem“, kterou napsal jako třináctiletý v Terezíně, nebo některé romské básně. Díky antologii také navázal kontakt s básníky starší generace, jako byl Skácel, Reynek nebo Rotrekl. Na antologii s ním spolupracoval Jiří Brixi, spolužák z knihovnické školy, a romistka Milena Hübschmannová.

Všechny texty opisoval sám, zatímco manželka opisovala pro Zdeňka Urbánka texty z edice Petlice.

Zajímal se i o mrtvé „na okraji“. Když objevil zanedbaný židovský hřbitov u Oseka, kde byli pohřbeni prarodiče Franze Kafky, ujal se po dohodě s Židovskou obcí péče o něj. Židovská problematika mu byla blízká od dětství, kdy se přátelil s židovským chlapcem Leem Pavlátem, pozdějším ředitelem Židovského muzea v Praze. Když se matka Lea Pavláta vrátila z koncentračního tábora a neměla kam jít, bydlela u Naděždy Fibichové. „U Leovy maminky jsem poprvé viděl vytetované číslo,“ vzpomíná Ondřej Fibich. V roce 2017 se k židovské tematice vrátil a vydal soubor židovských pověstí Moudrý rabi z Rabí.

Být ve smíru s duší a tělem

V listopadu 1989 prodělával zánět středního ucha, ale když vypukla generální stávka, chtěl přispět alespoň nějak: „S hlavou zabalenou v šátku jsem vzal prapor a u jemnického kravína se vyšplhal po žebříku a u zásobníků na šrot upevnil český prapor.“ Sklidil za to nelíčený údiv sousedů. „Tenkrát tam na venkově nevěděli lidi vůbec nic.“ Později zorganizoval v Oseku besedu s Evou Kantůrkovou.

Oba rodiče se roku 1989 dožili. Byli nadšení, otec mohl znovu přednášet na univerzitě a psát do Literárních novin. Matka založila nadaci Za důstojné stáří.

Ondřej Fibich mohl po letech začít oficiálně publikovat. 

Nadšení rodičů přesto tak úplně nesdílí: „Já to beru opravdu bez velkých emocí. Kdo ví, co ještě přijde.“ Polistopadový vývoj vnímá tak, že není možné převzít zkušenost předchozích generací: „Každý musí valit ten svůj Sisyfův kámen znova a znova.“

V roce 2003 se z emigrace vrátil spolužák z gymnázia Jan Bílý, který se věnuje terapeutické metodě systemických konstelací. Ta Ondřeje Fibicha do značné míry ovlivnila: „Dostal jsem se ke sbírání pověstí a k jejich výkladu, k mytopoetickému vnímání světa, k tomu, jak vnímat krajinu.“

Po letech vykládek vagónů s chemickými hnojivy se u něj projevily zdravotní problémy s páteří, zatímco většina jeho kolegů z práce zemřela na rakovinu. Po roce 1989 založil v blízkých Strakonicích antikvariát, který provozoval 25 let.

Je držitelem osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Dál se věnuje psaní poezie i prózy, vydávání knih a šumavské folkloristice. Za nejdůležitější považuje „neviditelné“ věci: „Být ve smíru se svou vlastní duší a tělem.“