„My jsme tam [na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích] chtěli uspořádat besedu o vietnamské válce. Takže jsem jel na americké velvyslanectví pozvat amerického velvyslance a pak na vietnamské velvyslanectví pozvat vietnamského velvyslance. Moje angličtina v té době za moc nestála – my English was not too much. Jel jsem na velvyslanectví, ale samozřejmě s velvyslancem jsem nehovořil, to bylo pod jeho úroveň. Ale s druhým tajemníkem, panem Blackem. A pozval jsem ho na tu besedu, ale jménem studentstva, ne jménem rektora. A on na to kývl, alespoň si myslím, říkal, že ano. Nicméně když se to rozšířilo ve škole, tak se vietnamští studenti začali bouřit, že teda to ne, a že když přijedou, tak že si lehnou před auto nebo prořežou gumy nebo ho zapálí. No a nějak se to tam asi doneslo, nebo možná z jiných politických kruhů, že by tam neměl jezdit. Takže řekl, že nepřijede. Tak jsme řekli, tak dobře, když nepřijede americký velvyslanec, tak nepojede ani ten vietnamský. Nicméně, že chceme materiály. Takže jsme dostali materiály od Američanů a materiály od Vietnamců. Tak nejdřív jsme vyvěsili ty americké věci, něco jsme přeložili, něco ne. No a to bylo také, co mně soudruzi pak vytýkali, protože materiály jsem přivezl já. Byl tam mimo jiné projev prezidenta Johnsona k vietnamské válce. A velice mě potěšilo, když jeden náš vietnamský spolužák, myslím, že se jmenoval Hao, si tu řeč Johnsona pečlivě opisoval. Byla vyvěšená na nástěnce. Já jsem ho tam párkrát viděl. Samozřejmě, abychom byli objektivní, tak jsme vyvěsili i materiály vietnamské, ale to byl velký rozdíl. Ale byli jsme objektivní.“
„Já myslím, že na mě to dolehlo, když jsem byl asi v šesté nebo v sedmé třídě, v roce 1955, to už byl táta doma. Protože se vrátil v třiapadesátém roce. Tehdy jsme, jak bych to řekl… Táta je zavřený. Viděli jsme ho v těch Ocelárnách 1. máje jednou nebo dvakrát. Pak jsme to vzali jako fakt. Spolužáci, že by se k nám chovali nějak jinak, to ani náhodou. Učitelé taky, protože, hele, každý potřeboval doktora, takže s maminkou se znali jako s lékařkou, takže ti nám spíš fandili. Vzpomínám si na učitele pana Hájka, to byl náš třídní v osmé třídě, a ten nám říkal: ‚Někteří lidi mají tak ohebnou páteř, že kdyby sem přišli Číňané, tak by do svého životopisu psali: už od mládí jsem rád jedl rýži.‘ A tohle říkal čtrnáctiletým klukům a nikdo ho nepráskl.“
„V rámci procesu s doktorkou Horákovou byli zmíněni dva, a sice Antonín Vála a Josef Maxa, kteří figurují v hlavním procesu s mým tátou. Mého tátu zatkli v roce 1949 – tuším, že někdy 29. listopadu kolem druhé hodiny ranní – a odvedli ho. Moc si z toho nepamatuju, akorát si pamatuju papír, který maminka musela podepsat, že tam Státní bezpečnost zabavila nějaké písemné dokumenty. Táta byl odsouzený na čtyři roky za neoznámení trestné činnosti. Podle vyšetřovatelů, což asi nemuselo být zrovna pravdivé, se v Severočeském kraji, respektive v severozápadních Čechách připravovala protistátní skupina, která měla vyvolat ozbrojený odpor a jejíž hlavou byl Antonín Vála. A součástí toho byl i můj táta. Naštěstí na rozdíl od procesu s doktorkou Horákovou tam nikdo nedostal provaz. Nicméně tam komunisté ‚vylepšili‘ vězení tzv. tvrdým ložem, kde člověk přes noc ležel na prkně a nebyl ničím přikrytý.“
Ladislav Dvořák se narodil 27. června 1942 v Golčově Jeníkově do rodiny ředitele Okresní hospodářské záložny Ladislava Dvořáka a lékařky Ludmily Švecové. Krátce po narození sestry Ludmily v roce 1945 se rodina přestěhovala do Chomutova. Po komunistickém převratu byl v listopadu 1949 jeho otec zatčen a odsouzen ke čtyřem letům vězení. V září 1951 jeho strýc Jaroslav Švec spoluorganizoval Vlak svobody. Po ukončení studia na chomutovské jedenáctiletce v roce 1959 se Ladislav Dvořák hlásil na několik vysokých škol, ale kvůli špatnému kádrovému profilu nebyl přijat. Vyučil se v Meziboří a v letech 1961–1963 absolvoval vojenskou službu. V roce 1963 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, kde se kulturně i politicky angažoval, což mu občas přinášelo nesnáze. Po srpnové invazi 1968 zahájil aspiranturu v Československé akademii věd. Od roku 1972 pracoval v chemických závodech v Záluží u Mostu, kde mu však posudek z již znormalizované alma mater způsobil zastavení aspirantury a ukončení pracovního poměru v roce 1977. Po složitém hledání zaměstnání nastoupil do Kovošrotu v Praze. V roce 1984 vycestoval do Velké Británie na pohřeb svého švagra, bývalého letce RAF Josefa Hýblera, a setkal se se sestrou, která tam emigrovala v roce 1969. V novém, demokratickém režimu působil v lokální politice na Praze 11 jako člen Unie svobody. V roce 2026 žil Ladislav Dvořák s manželkou v Praze.
