Petr Dujka

„Jedno střílení jsme asi zavinili my. Jedno bylo dopoledne, za to jsme nemohli. Nevěděl jsem, co kulka dokáže. Dokáže se vám od stropu odrazit do zdí a od zdí do parket. Když jsme v tu noc procházeli, tak vlastně druhý den jsme se koukali, jak jsou prostřílené dveře, a řekli jsme si – tady není nikde jisto, musíme příště až do koupelny. Našli jsme si místo, až budou znova střílet, kde budeme. Byl jsem u jednoho mého spolužáka vedle v domě a my jen tak z blbosti… A zase, to je ten náš život, který se takhle odvíjí. Vzali jsme žárovku a třikrát jsme blikli. Bylo to na straně pravého toku řeky Vltavy a na druhé straně… samozřejmě na téhle straně byli taky Rusové… teď se ozval výstřel. Nejdřív: tatatata. A pak to začalo. A pak začali střílet hrozným způsobem. Ne že by barák rozstříleli, ale do bytů to lítalo hrozným způsobem. Samozřejmě i k nám do bytu, ale já jsem byl zrovna v bytě u toho kamaráda, tak takový vtip už jsme další noci radši nepoužívali.“

„Málo co o válce vyprávěl, málo co vyprávěl o průchodu na východní frontu, málo co vyprávěl o té československé jednotce, málo co vyprávěl o Slovenském národním povstání, ale občas něco pustil. Tak, já vám něco řeknu. Když šli v povstání přes Váh, tak je vedl člověk, který kolaboroval s Němci a dal jim echo. V tu chvíli na ně začali střílet Němci šikmo z obou stran. Tak jim nezbývalo nic jiného než skočit do Váhu. Váh nebyl hluboký. Občas se plavalo, občas se brodilo. Mnoho z nich postříleli Němci ještě ve vodě. Usadili se v takovém blízkém remízku. Němci nevěděli, že by mohli být tak blízko toho předání, tak je hledali všude možně. Jezdila tam obrněná auta, pochodovali vojáci a vždycky se řadili za remízkem. Byli tam čtyři dny v mraze, ve sněhu, bez jídla, zahrabávali se samozřejmě do sněhu a nějak to tam prostě prožili.“

„A když se sestavovala Eliášova vláda, tak byl dědeček Mikuláš pověřen i jinými úkoly v odboji. Byl předsedou golfového klubu na Říčce. Tam šly zprávy do Londýna. A on se zasadil i o to, že nebyly dodávány některé zásoby jídla z Česka na frontu. Prosadil, že mají zůstat tady pro ty, kdo vyrábějí zbraně na frontu. O mnohém jsme nevěděli, ale věděli jsme o tom, že jeho manželka Margaretha Hansy v dětství vyrůstala s kamarádkou, která si vzala Neuratha, což byl první říšský protektor. Když někdo potřeboval pomoc, třeba byl zavřený, dostalo se to přes toho mého dědečka a babičku na ta správná místa. A často se stalo, že byl puštěný z kriminálu.“