Pavel Dudr

* 1949

  • „Co nebylo k dostání, to si lidi opatřovali, jak se dalo. Takže si sami stavěli domy, chaty, stavěli si obytné přívěsy, přívěsné vozíky. Člověk si svépomocí udělal spousty věcí, takže my jsme si řekli, že budeme vydávat časopisy a knihy. Knihy totiž nebyly k dostání, navíc spoustu spisovatelů bylo na indexu a jejich knihy nebyly ani vydávané, a tak se to různě rozmnožovalo.“

  • „Tiskl jsem to ve sklepě (časopisy), my jsme totiž měli několik sklepů a já jsem jeden sklep měl jako svou dílnu. Tam jsem to dělal a bylo to v pohodě až do té doby, než přišla domovní prohlídka, to mně všechno vybrali. Nakonec mě zavezli do vyšetřovací vazby v Brně.“

  • „Kamarádi – především bratři Devátí, když se dozvěděli (zatčení pamětníka), tak přišli k nám a hnedka na manželku, jestli má nějaké dokumenty, hlavně dokumenty. Tak ona jim dala ten protokol o domovní prohlídce. A stala se ta věc, že tihle moji kamarádi se nebáli... Totiž tak: tenkrát už byla možnost z některých telefonních budek volat do zahraničí, když měl člověk dost pětikorun, aby to tam mohl sázet. Bylo to automatické, ale bylo to také odposlouchané. Takže to bylo jen pro ty, kteří se nebáli. A tak se stala situace, že já jsem byl asi týden nebo 14 dní ve vazbě, lidi nevěděli, co se stalo, proč mě zatkli, kde to jsem. Načež na Hlasu Ameriky četli můj protokol o domovní prohlídce, což byla veliká síla. A to jsme poznali, nebo tedy alespoň já jsem to pocítil, že najednou ti estébáci, bachaři i vyšetřovatelé měli před náma veliký respekt.“

  • „Já konkrétně jsem nebyl nějaký disident, který by někde vyhlašoval své názory, na to byli mluvčí Charty, ti dělali prohlášení pro tisk, ti říkali nahlas svoje názory a za to chodili do vězení, x roků si odseděli. Ale já jsem nikde svoje názory nevykládal, akorát mezi kamarády, ale to byla vždycky uzavřená společnost. To bylo tak uzavřené, že když přišel někdo, koho jsme neznali, tak se každý držel zpátky.“

  • „Já jsem nebyl žádný disident. Jen jsem si říkal… Tady byla snaha ty disidenty, to byla hrstka lidí, izolovat od ostatních. Já jsem si říkal, že to je špatně, že je potřeba udržovat kontakt i s disidenty i s lidmi. Takže s nimi jsem se znal, ale nikde jsem veřejně nevystupoval. Ani jsem neměl zájem, protože když chtěl někdo rozmnožovat, tak nemohl být známý, protože známé lidi oni prostě hned měli. Nikdo nemohl rozmnožovat literaturu, když byl známý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 11.04.2014

    (audio)
    délka: 57:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Zlín, 04.02.2015

    (audio)
    délka: 49:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S malou pomocí mých přátel...

Pavel Dudr v době, kdy byl vězněn s Jaromírem Němcem
Pavel Dudr v době, kdy byl vězněn s Jaromírem Němcem
zdroj: Pvel Záleský

Pavel Dudr se narodil 2. prosince 1949 v rodině středoškolského profesora, kterému však bylo v roce 1958 zakázáno učit. Pavel Dudr vystudoval střední průmyslovou školu a ještě před normalizací byl přijat ke studiu na strojní fakultu VUT v Brně. Po úspěšném získání inženýrského titulu získal zaměstnání v obuvnickém závodě ve Zlíně, později známém jako Svit. Na konci 70. let se zapojil do ilegálního šíření samizdatové literatury, vydával vlastní ilegální časopis Infoch. Jeho činnost byla na podzim roku 1985 prozrazena a Pavel Dudr byl zatčen. Díky přátelům však informace o jeho zatčení byly vysílány zahraničním rozhlasem v Hlasu Ameriky. Tato skutečnost zajistila pamětníkovi lepší zacházení ve vazbě, z níž byl propuštěn v dubnu 1986, a zřejmě ovlivnila i průběh soudního procesu. Čekání na něj se sice protáhlo na čtyři roky, ale na jaře 1989 byl Pavel odsouzen pouze k podmínečnému trestu. Po rozpadu komunistického režimu založil Pavel Dudr úspěšnou firmu, kterou dnes řídí jeho potomci.