„A když pak byly demonstrace na Václaváku v roce šedesát devět, jak nás tam vystříkali, a tam byli ti milicionáři, tak také jsme diskutovali s milicionáři a tam byl jeden takový tlusťoch, takový ten pivní dědek, idiotský šíleně, se kterým se nedalo vůbec mluvit a který se začal šíleně zlobit. A on když se otočil zády, tak já jsem ho s odpuštěním nakopl do prdele a on se po mně ohnal, to jsem věděl, že mě nechytí, a začal jsem utíkat, ale tam byl mladý policajt a on na mě poslal mladého policajta, který by mě zcela určitě dohonil. Ale v tom baráku, dneska parlament ještě, než byl zbořený, tak tam nahoře v okně byl Vlado Milunić a filmoval to kamerou. A on viděl, že tam běžím, a seběhl dolů ke dveřím, otevřel mi dveře, já jsem tam vběhl a on je zavřel a zamknul a za chviličku tam doběhl ten policajt, a už se tam nedostal. Takže Vlado Milunić mě zachránil před průserem, možná před vyhozením ze školy, což by kvestor určitě rád zařídil, teda ten bolševický, že jo…“
„… do haly nádražní a tam jsme čekali asi dvě hodiny a všichni jsme tam začali zpívat. Tam jsme zpívali všechny možné písně, to bylo úžasné. A pak nás zvali do vlaku a jeli jsme, až zastavili někdy v devět hodin v Přelouči, vlak čtvrt hodiny houkal, to bylo tenkrát takové, že se doprava zastavila a všichni troubili, Rusáci z toho byli zděšení. A pak jsme přijeli do Prahy a tenkrát mi ještě říkal Standa Holý: ‚Já se do ničeho nebudu míchat, já nebudu žádný tiskoviny dělat a tak dále, nechci, aby mě někde zastřelili.‘ My jsme přijeli ve dvanáct hodin do Prahy, rodiče z toho byli vyjevení, a ve čtyři nebo v pět hodin mi volal Standa Holý, že už má vytištěno, abych šel kolportovat. Tak jsem v podstatě rodičům utekl a už jsem šel kolportovat.“
„No a tam jsem zažil spoustu zajímavých věcí. Organizoval jsem zájezd studentů. Nejdříve jsem chtěl organizovat zájezd studentů do Švýcarska, to se mi nepovedlo, protože na té škole byl jeden úředník, funkcionář, to byl prostě estébák, který mi to zmařil. Takže nejdříve to musíte udělat se Sovětským svazem. No tak jsme udělali výměnu s UMPRUM v Leningradu a tam jsme jeli v srpnu šedesát osm. Takže já jsem zažil srpen šedesát osm v Leningradu, kde jsme si mysleli, že teda… tam byl nejprolhanější list Pravda, byl všude vyvěšený, tam byly tanky, já jsem říkal, s kým tam bojujou? S naší armádou? Tak jsme byli ten první den šíleně vyděšení, chodili jsme po ulicích, pak ti kluci z té školy – tam jsme byli u jednoho v takovém sklepním ateliéru. Tam jsme poslouchali nejsilnější rádio na světě – to bylo Rádio Hradec Králové. Pak jsem se dozvěděl od paní Moučkové, jednou mě vzala do auta stopem, tak mi pak řekla, že to bylo napojené na celý svět, že to bylo nejsilnější rádio na světě, jak to vlastně je. Tak jsme se uklidnili. Ještě to bylo takové, že jsme s kamarády, se Standou Holým, s grafikem, který už nežije, který vymyslel takové ty chlupaté panáky (Jů a Hele, Studio Kamarád) a pana Pipa, tak jsme tam ještě nabalili nějaké holky a doprovázeli jsme je domů. Přišli jsme na tu ubytovnu někdy ve tři hodiny v noci a tam docent vyjevený – obsazují nás a tak dále. No ale my jsme ještě druhý den ráno jeli vlakem do Moskvy a z Moskvy jsme jeli vlakem potom do Prahy. V Moskvě jsme seděli ve vlaku asi dvě hodiny, to byl český vlak, a chodila tam babička a nabízela nám limonádu a říkala: ‚Oni vás ty chlapci osvobodí, nebojte se.‘ Takže někdo jí tu limonádu vylil na hlavu a ta babička zmizela. Jinak na škole, když jsme byli v Moskvě, než jsme jeli do toho Leningradu, tak tam za námi na koleje chodili takoví ti svazáci a mluvili do nás…“
Miloslav Čejka se narodil 9. června 1947 v Praze do rodiny Ladislava a Mileny Čejkových. Pamětníkův otec se vyučil řezbářem a intarzérem, později se v Dopravním podniku vypracoval až na zástupce vrchního dispečera. Milena Čejková vystudovala dívčí školu hoteliéra Šroubka. Pamětník absolvoval výtvarnou školu Václava Hollara a následně pracoval v renomovaném ateliéru Gama. V roce 1967 byl přijat na UMPRUM, kde studoval architekturu u profesora Josefa Svobody. Srpen 1968 prožil během výměnného pobytu v Leningradu, kde se stal svědkem sovětské propagandy a dezinterpretace okupace Československa. Výtvarník a architekt Miloslav Čejka se po srpnu 1968 aktivně zapojil do protestů proti okupaci, roznášel plakáty a účastnil se demonstrací, včetně pohřbu Jana Palacha. Během studia na UMPRUM získal Ateliérovou cenu, ale místo finanční odměny absolvoval zájezd do Soči, kde měl menší roztržku se spolucestujícími, zasloužilými komunisty, což později pravděpodobně vedlo k zákazu cest na Západ. Už na škole a později i při práci v Pražském projektovém ústavu se podílel na rekonstrukcích dřevěnic pro skanzeny na Slovensku. Později přešel na volnou nohu, věnoval se grafice a výstavnictví. V letech 1982 až 1987 pro PZO Pragoexport navrhoval a realizoval výstavy ve východním bloku. Začátkem devadesátých let pracoval v Linci v ateliéru Team M-architekten, později pomáhal Václavu Aulickému na projektech pro Českou televizi nebo Teslu Karlín. Od roku 1993 má vlastní architektonický ateliér Studio FAM. Na spolupráci s Národním muzeem, která se datuje už od dob totality, úžeji navázal v letech 2000 až 2018, kdy realizoval řadu výstav včetně projektů jako Lovci mamutů či Svobodu – Bee Free. V roce 2025 žil Miloslav Čejka v Praze, navrhoval výstavy pro různé subjekty i mimo Prahu a vystavoval vlastní obrazy.
