Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ak. arch. Miloslav Čejka (* 1947)

• narozen 9. června 1947 v Praze

• v roce 1966 absolvoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara

• praxi získal v ateliéru Gama Karla Pragera

• v roce 1973 promoval na UMPRUM

• zaměřoval a projektoval rekonstrukce šedesáti dřevěnic pro skanzeny na Slovensku

• v 70. letech pracoval v Pražském projektovém ústavu, později odešel na volnou nohu

• v letech 1982–1987 navrhoval ve východním bloku výstavy pro PZO Pragoexport

• začátkem 90. let nastoupil v Linci do ateliéru Team M-architekten

• s Václavem Aulickým spolupracoval na projektech pro Českou televizi nebo pro Teslu Karlín

• od roku 1993 vede vlastní architektonický ateliér Studio FAM

• v letech 2000-2018 úzce spolupracoval s Národním muzeem na výstavách

• většinu života se věnoval fotografii, vlastní malířské tvorbě a navrhování a realizaci výstav

• v roce 2025 žil v Praze

Jedenadvacátý srpen 1968 ho zastihl v tehdejším Leningradu při studentském výměnném zájezdu, kde se stal svědkem sovětské propagandistické mašinerie. Jako student UMPRUM se v letech 1968 a 1969 účastnil všech demonstrací a za to, že ho nevyhodili ze školy, vděčí i architektovi Vladu Milunićovi.

Zápotockého neměli v Zákolanech rádi

Miloslav Čejka se narodil 9. června 1947 v Praze. Jeho otec Ladislav Čejka pocházel stejně jako Antonín Zápotocký ze Zákolan, poblíž Kolče. „Rodina Zápotockých nebyla oblíbená. Antonín Zápotocký v Rudé záři nad Kladnem zmínil mého dědečka jako chudáka, na kterého se také dostane, až zvítězí socialismus, netuše, že to byl rentiér, který si mohl dovolit chodit denně do hospody a o něco takového nestál,“ začíná vyprávět Miloslav Čejka. Jeho otec Ladislav Čejka se během první světové války vyučil řezbářem a intarzérem, po válce však nenašel v Čechách uplatnění. „O klasicismus ani secesi už tenkrát nikdo nestál, frčelo art deco,“ říká pamětník a dodává, že tatínek proto odešel do Paříže, pak do Provence a přes Alžírsko a Maroko se během Velké hospodářské krize vrátil do Prahy, kde si našel místo v Dopravním podniku. Z výhybkáře a průvodčího se vypracoval až na zástupce vrchního dispečera. Když mu jako nestraníkovi odmítli prodloužit v důchodovém věku smlouvu, vrátil se k opravám nábytku a poté dělal pořadatele na koncertech. Maminka pamětníka Milena Čejková, rozená Kozáková, se narodila jako jedenácté dítě na statku Kozákových v Přední Kopanině a absolvovala dívčí školu hoteliéra Šroubka. Jelikož oba rodiče pocházeli z početných rodin, měl malý Miloslav velké množství strýčků, tet, bratranců a sestřenic o generaci starších. 

Bratranec byl politický vězeň

Jedním z bratranců z tatínkovy strany byl Čestmír Čejka,[1] účastník studentského pochodu na Pražský hrad 23. února 1948, odsouzený v roce 1950 v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou jako člen ilegální skupiny Eduard v procesu Zdeněk Slavík a spol. k sedmnácti letům vězení. Díky amnestii byl v roce 1960 propuštěn, aby za pouhé dva roky byl  opět odsouzen v politickém procesu Pavel Burian a spol. Propuštěn byl v roce 1964. Bratrancovi rodiče Čejkovým popisovali hrůzy, které jejich syn ve vězení zažíval, a malý Miloslav pak o nich vyprávěl spolužákům. Rodina bydlela v Dejvicích, čtvrti plné důstojníků a straníků, a také pamětníkova třídní učitelka byla manželkou vysokého důstojníka Generálního štábu. Miloslav Čejka vzpomíná, jak jednou přišla k nim domů a jeho rodičům řekla: „Prosím, nebijte ho, jenom mu domluvte, aby to, co slyší doma, neříkal ve škole, abyste neměli problémy.“ To bylo v té době malé hrdinství.

Pracoval ve slavném ateliéru Gama

Po základní škole pamětník úspěšně složil talentové zkoušky na Střední výtvarnou školu Václava Hollara, kterou dokončil v roce 1966. Na školu vzpomíná rád, bylo tam plno skvělých pedagogů, bohémů, četli Hrabala, Holuba a další osobnosti doby. Jen s ruštinou měl velké problémy, ale proto, že v maturitní komisi seděli většinou výtvarníci, kteří podle pamětníka rusky ani neuměli, a Miloslav Čejka jinak v odborných předmětech vynikal, stačilo, že zarecitoval jediné dvě sloky básně Sergeje Jesenina o alkoholu, které se z recese naučil, a maturitu složil.  Chtěl pokračovat studiem architektury na UMPRUM, talentové zkoušky udělal, ale první rok se pro velký počet zájemců na školu nedostal. Nastoupil proto na roční praxi v tehdy nově vzniklém ateliéru Gama architektů Pragera, Albrechta a Kadeřábka. Na Karla Pragera vzpomíná jako na úžasného manažera a nestraníka, který se narodil do blbé doby. V ateliéru konstruoval perspektivy pro stavbu nového parlamentu. „A jednu z dálky pro památkáře, aby nevypadal vedle muzea tak veliký,“ směje se Miloslav Čejka. 

Rok nato, právě když mu už přišel povolávací rozkaz, ho v roce 1967 na UMPRUM vzali do ateliéru profesora Josefa Svobody. V té době byl velmi populární Dubček a jeho socialismus s lidskou tváří a pamětník tomu dle svých slov věřil. Chtěli s kamarádem Markem Houskou vstoupit do komunistické strany, ale jeden „docent straník“ jim to rozmluvil. „Nelezte do té politiky, ono se to obrátí a může vás to mrzet,“ řekl jim tehdy, a tak si to rozmysleli. 

21. srpen prožil v Leningradu

Na vysoké škole chtěl pamětník zorganizovat zájezd do Švýcarska, bylo jim však řečeno, že nejdřív musí udělat výměnu se Sovětským svazem. A tak se stalo, že Miloslav Čejka zažil 21. srpen 1968 v Leningradu. Vzpomíná, jak byli první den strašně vyděšení, protože podle propagandy v Pravdě to vypadalo, že v Československu zuří válka. Druhý den se jim však v jednom studentském sklepním ateliéru podařilo naladit Rádio Hradec Králové, které mělo velmi silný signál, a tak se v rámci možností uklidnili. Všude byly slyšet dezinformace. Miloslav Čejka vzpomíná, jak kolem prvního vlaku do Československa chodila po nádraží babka a nabízela limonádu. „Oni vás ti chlapci osvobodí, nebojte se,“ utěšovala je. „Takže jí někdo tu limonádu z okna vylil na hlavu a ona pak zmizela,“ vypráví pamětník. V Moskvě na kolejích za nimi chodili propagátoři, mladí výtvarníci s nimi chvíli diskutovali, ale když to k ničemu nebylo, vyhodili je ze dveří. K normálním studentům se Češi skoro nedostali, jen v Leningradu je několik studentů litovalo, ale vždycky pouze mezi čtyřma očima. Miloslav Čejka si také pamatuje na články v Pravdě: „Rusové vzali starou fotografii, jak v roce 1945 v Dejvicích davy vítají ruské tanky, a dali tam ty nové tanky, ale zapomněli, že v roce 1968 tam bylo už vystříhané křoví. To byli mistři podvodu.“

Tlustého milicionáře kopl do zadku

Vraceli se prvním vlakem, který po invazi mířil do Československa. Při „přepřahání“ v Čierne pri Čope je zavřeli na nádraží, a tak všichni začali zpívat. V Přelouči se zase vlak zastavil a čtvrt hodiny houkal. Pamětníkův kamarád, karikaturista Stanislav Holý, tehdy prohlásil: „Já se do ničeho nebudu míchat, nechci, aby mě zastřelili.“ „A ve čtyři hodiny odpoledne mi volal, že už má vytištěno, abych šel kolportovat,“ říká Miloslav Čejka. Od 24. srpna roznášeli plakáty a chodili demonstrovat na Václavské náměstí. Občas i provokovali – Sověti zabavovali rádia, a proto, že měla podobný tvar jako briketa, přikládali si kluci brikety k uchu, a když k nim přišel voják a nakázal „davaj“, podali mu ji a utekli. „Ale to už se nestřílelo do lidí, to se střílelo snad jen ty první dva dny,“ vzpomíná Miloslav Čejka. Ve druhém ročníku, v roce 1969, se ještě jednou vrátil na brigádu ke Karlu Pragerovi, který tehdy dokončoval projekty na Federálním shromáždění. Na pohřbu Jana Palacha šel se studenty UMPRUM v prvních řadách a následně se účastnil všech demonstrací. Pamatuje si, jak na Václavském náměstí marně diskutovali s milicionáři. Jednoho „pivního dědka“ nakopl do zadku, ale ten na něj poslal rychlejšího, mladého policajta. Naštěstí v horním patře dnes již zbouraného domu pro Federální shromáždění, kde sídlil ateliér Gama, demonstraci filmoval Vlado Milunić. Seběhl dolů, pustil pamětníka dovnitř a zamkl za ním. „Takže Vlado mě zachránil před průserem a vyhozením ze školy,“ vypráví Miloslav Čejka.

Na vernisáž síně tradic pozval Marii Švermovou

Zavládla normalizace a spolu s ní i tlak na studenty, aby vstoupili do SSM. Miloslav Čejka a jeho spolužáci to však odmítli, což profesor Svoboda po absolutoriu velmi ocenil, ale nové ročníky už se musely podvolit. V té době dostal pamětník Ateliérovou cenu (stipendium za vynikající výsledky) za semestrovou práci, s níž souvisela zajímavá finanční odměna, ale kvestor, podle pamětníka kovaný estébák, místo peněz prosadil zájezd do Soči. Nejdříve nechtěl, ale pak se Miloslav Čejka s kamarádem dohodli, že poletí. Za odměnu s nimi jeli svazáci z nižších ročníků a na letišti se všichni setkali se skupinou komunistů-seniorů, které k jejich velké nevoli v letadle s kamarády dvakrát předběhli a dostali lepší místa. Pamětník se domnívá, že i to – kromě opakovaných lustrací při návštěvách undergroundových koncertů – mohl být důvod, proč měl později v zaměstnání zákaz vyjíždět na Západ. 

Po dokončení studia nastoupil Miloslav Čejka vojenskou službu. Po čase si jej vyžádali na velitelství armád v Příbrami, aby tam „dělal kulturu“ a vybudoval Síň tradic Jana Švermy. „Přivezli tam broušenou mísu, v tom bylo nějaké svinstvo. Tak jsem ho vysypal a dal jsem ji do krabice. Přišel politruk a ptal se, kde je ta mísa s prstí z Dukly, prolitou krví českých vojáků. Řekl jsem mu, že jsme mísu umyli a že to vrátíme, a pak jsme někde nahrabali nějaké smetí a dali jsme to tam,“ vzpomíná Miloslav Čejka. Zakázka na síň tradic nicméně skončila průšvihem. Pamětník věděl, že ve Skleněném paláci v Dejvicích bydlí vdova Marie Švermová – bývalá zarytá komunistka, později politická vězeňkyně rehabilitovaná v roce 1968, která v sedmdesátých letech znovu upadla v nemilost (pozdější signatářka Charty 77) – a pozval ji na vernisáž. Bylo z toho pozdvižení, ale nikdo se nedozvěděl, kdo ji pozval. „Nakonec to nejspíš odnesl politruk,“ říká Miloslav Čejka.

Na Západ ho nepouštěli

Po vojně nastoupil pamětník do Pražského projektového ústavu k architektovi Lasovskému, který vymyslel Jižní Město. „Původní projekt byl pěkný, ale pak to bolševici zjednodušili a vzniklo z toho odporné město,“ vypráví Miloslav Čejka. Tenkrát měl už malé dítě, neměli kde bydlet, často spal v autě a pracoval po nocích. Už na škole začali zaměřovat dřevěnice a projektovat rekonstrukce pro skanzen na Slovensku, v Pribylině a Martině, v práci pokračovali i při zaměstnání, celkem jich zaměřili a nakreslili více než šedesát. V době, kdy je v PPÚ začali nutit pracovat na hotelu Praha a vstoupit do SSM, KSČ a dalších prosovětských spolků, se pamětník rozhodl odejít na volnou nohu. Živil se užitou grafikou a externě projektoval pro kancelář Spolku přátel žehu. Posléze začal připravovat komerční výstavy pro PZO Pragoexport. V letech 1982 až 1987 navrhl a realizoval řadu výstav většinou v satelitech Sovětského svazu, ale na Západ ani do Slovinska ho nepustili. Změnilo se to jako zázrakem až v době, kdy se z Dejvic přestěhoval na Vinohrady, kdy mohl v roce 1988 vycestovat i s rodinou do Švýcarska. Nikdy se však nedozvěděl, proč tento zákaz dostal. Ve švýcarské televizi překvapený pamětník sledoval nejen záběry z osmašedesátého, kde na jednom snímku spatřil sám sebe pod koněm na Václavském náměstí, ale také své kamarády výtvarníky, jak už zcela otevřeně mluví na kameru. „Už se nebáli,“ říká Miloslav Čejka, který díky přátelům z disentu podepsal Několik vět i Petici za propuštění Václava Havla. Bál jsem se jenom, že se to ze Svobodné Evropy doslechne manželka, ale ta to prý vzala statečně, ba vděčně. 

Bez práce se neobejde

Do sametové revoluce si pamětník zakázky sháněl sám, ale po revoluci byla najednou o práci nouze. Naštěstí mu kamarád zajistil praxi v rakouském Linci v ateliéru Team M-architekten, kde navrhovali nejen sociální bydlení v Ansfeldenu. Projekty pak dělal i z Prahy. Po Linci začal Miloslav Čejka pracovat pro svého přítele, architekta Václava Aulického, navrhoval interiéry budovy Rohlík pro Českou televizi nebo rekonstrukci a interiéry Tesly Karlín a postupně začal realizovat výstavy. První stálou expozici pro zámek Vrchotovy Janovice s názvem „Rainer Maria Rilke, Karl Kraus a Sidonie Nádherná“ připravil pro Národní muzeum už za totality. Expozici tenkrát obhájil publicista a spisovatel Otto Janka tím, že ve schvalovacím procesu předložil začátek Rilkeho vzpomínek o SSSR, kde se vyjádřil, že je to pozoruhodný stát. „Kdyby to schvalovači četli celé, žádná expozice by se nekonala…“ říká pamětník. Kolem roku 2000 navázal Miloslav Čejka s Národním muzeem užší spolupráci, jejímž výsledkem byla řada velkých a úspěšných výstav jako Voda a život (2003), Antologie fotbalu (2024), Lovci mamutů (2006), Svobodu – Bee Free (2009), Staré pověsti české (2010), Smrtelné slasti (2014–2015) a další. Mnoho výstav a muzejních expozic navrhoval a realizoval také mimo Prahu, včetně návrhu pro jezdecký pomník TGM před muzeem v Lánech. Nějaký čas současně působil jako externí pedagog v základním ateliéru architektury na ČVUT a od roku 1993 až dosud provozuje vlastní architektonický ateliér, Studio FAM.

Přestože Miloslavu Čejkovi bylo v roce 2025 už sedmdesát osm let, je stále aktivní – navrhuje muzejní expozice a výstavy, fotografuje, maluje a vystavuje samostatně i s ostatními výtvarníky zejména ve skupině 3+2 přátel z facebooku, kterou zakládal, a s kolegy z UMPRUM, skupinou My 65. „Já se bez toho nemůžu obejít,“ končí své vyprávění s úsměvem a pokrčením ramen Miloslav Čejka.

[1] Viz Medializaci.