Jindřich Čech

“Kupodivu jsem měl štěstí na to, že jsem se nedostal do ruky žádnýho surovce. Já jsem docela provokoval. Byl jsem velkej zlobič. A i když chvilku na mě třeba někdy řvali, tak stejně se vlastně nic moc nestalo. A já jsem fakt zlobil. A oni to asi nebrali to vyšetřování taky úplně vážně. Prostě dělali nějakou práci, která je třeba taky ani moc nebavila. Já jsem se potkal po převratu, jednou jsem šel někam, tuším, že k Žumberovi, na oběd a tam bylo plno a u jednoho stolu seděl jenom jeden člověk. Já jsem říkal: ´Je tady volno?´ On zvedl hlavu a říkal: ´Ke mně byste si přisednout nechtěl.´ A byl to estébák, kterej mě vyšetřoval. A já sem říkal: ´Heleďte, co bylo, to bylo, když si můžou podat veteráni z minulých válek ruce, tak co my ne?´ A tak jsme si sedli a začali jsme se bavit. A já jsem se právě na tohle zeptal, říkal jsem: ´Heleďte, já jsem docela zlobil a vlastně se mi nikdy tak zase moc nestalo. Vyjma toho, že mě vyhodili z práce a tak. Ale jako při těch výsleších vlastně nic.´ A on mi říkal: ´Víte, nás to bavilo. My jsme z toho měli velkou legraci a trošku jsme si toho i vážili, protože nám tam chodili lidi, kteří už nám na schodech řekli věci, který jsme ani vědět nepotřebovali. A když se nám tam někdo stavěl na zadní, tak to pro nás bylo takový občerstvení, že?´ Takže ono to fungovalo i takhle jako oboustranně."

"Vím, že jsme bydleli v Kollárově ulici v takovém velikém bytě a že tam byly jenom babička a moje matka, strašně ustaraný, a venku že se ozývaly nějaký rány, že to vypadalo jako ohňostroj a otec nebyl doma a to byly ty nepokoje, který v Plzni byly po měnové reformě, kdy škodováci, kteří do té doby podporovali velmi komunisty a komunismus, najednou přišli o výplatu a úspory, tak vyrazili brány a vytáhli do ulic. Na radnici se vyházely nějaké doklady z okna a prostě byla to taková místní vzpoura. A mého otce někdo udal, takže krátce potom najednou zmizel. Já si pamatuju, jak byl zatčený. Já jsem tehdy byl ve vaně, hrál jsem si s takovým mýdlem americkým, které mělo podobu krychličky, která plavala na vodě. A někdo zazvonil a otec byl jenom v trenýrkách a v tričku šel otevřít. Venku třeskutý mráz a on zmizel a nikdo nevěděl, kde je. Po čase jsme se dozvěděli, že je ve vazbě v tom baráku na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo. Pak tam byla policie, takový ten kachlíkovej bílý dům a tam nahoře v posledním patře jsou cely a on tam byl ve vyšetřovací vazbě řadu měsíců. Babička měla nějaké kontakty, konexe. Jeden její bratranec byl velký komunistický funkcionář, za války byl s Benešem v Británii, Karel Kreibich. Tak se za ním vypravila a já si myslím, že ho tak dlouho pohlavkovala, než zvedl telefon a řekl: ´Koukejte ho pustit, jo?´ Protože moje babička byla Amazonka. To byla skutečně německá valkýra, který se všichni báli."