Rostislav Čapek

* 1931

  • „My jsme sbírali zbraně, bohužel. Měli jsme všechno možné, pušky, samopal, pistole, dokonce i pancéřovou pěst. Sbírali jsme věci a nosili je do té skály, měli jsme tam svoje trofeje.“ „To vám bylo asi třináct let?“ „To my bylo třináct let a tehdy jsme byli s Drahošem Veselským v té skále a nad námi začalo lítat velké šestimotorové dopravní letadlo Gigant. Lítal hrozně nízko a dělal hrozný kravál. Převážel těžké věci a lítal velice nízko. Když jsme tam jednou seděli, tak jsem říkal: ‚Co kdybychom po něm vypálili?‘ Měli jsme tam zbraně, tak jsme vzali každý pušku, zalehli jsme a začali po něm střílet. Každý jsme vystřelili těch pět ran a samozřejmě se nic nedělo. Všechno jsme schovali a bylo to v pohodě. Jenomže potom Drahoš přišel ke svému dědečkovi domů, ten dělal starostu u nás v Tršicích a na druhý den bylo vyšetřování, přijelo gestapo. Vyšetřování, že tam někde asi partyzáni stříleli po letadle, že v něm bylo asi šest zásahů, a dokonce pilot měl postřelenou nohu. To bylo něco hrozného. Měli jsme velké obavy, aby se to neprozradilo, že by za to naše rodiče mohli sebrat a zastřelit. Z toho jsme měli hrůzu. Stalo se náhodou, že se to nikdo nedozvěděl a bylo to v pohodě.“

  • „Chodil jsem s jeho dcerou, my jsme vyrůstali vedle sebe. Začínalo to s ním být vážné, že půjde k soudu a že nebude propuštěný. Na ni bylo poukazováno, že je dcera spolupracovníka s Němci a já byl přesvědčený, že není. Rozhodl jsem se, že než ji nechat vláčet, tak požádám o její ruku její maminku. Šel jsem požádat o požehnání i jejího tátu Bedřicha Hodulíka do věznice. Tehdy ho přivedli v papučích, nohy nateklé, klepeta na rukou. Dal nám požehnání v klepetech. Později mi přiznal, že přišel v papučích, protože nemohl chodit a byl po výprasku. Řezali ho přes chodidla pendrekem. Vzal jsem si jeho dceru, musela si dokoupit šest dní, protože nebyla zletilá. Žili jsme spolu šedesát jedna roků, měli jsme dvě děti, byli jsme šťastní a spokojení. Jenomže bohužel ta otázka Zákřova se pořád vracela, různými řečmi a narážkami. Nakonec moje manželka ani nebyla puštěná k maturitě.“

  • „To byla další várka Němců, která k nám přišla, mladí esesáci, bylo jich pět. Přišli v noci, vyházeli nás z postelí a my jsme šli spát na seno. Ráno veliký kravál. Táta, starší bratr a já jsme se museli postavit ke zdi. Jeden na nás mířil samopalem. Matka uměla německy, tak se s nimi bavila. Taky ji chtěli postavit ke zdi, ale ona se nenechala a začala na ně ostře mluvit, co chtějí. ‚Ztratila se pistole.‘ Tak se hledalo, hledalo. Oni v noci přišli hrozným způsobem opilí, padali. Když už nevěděli, kde mají hledat, matka si vzala štokrle a stoupla na kredenc. Za kredencem byla akorát přezka od opasku a pistole visela za tou skříní. Byla to náhoda, že zahlédla tu přezku. Něco zabrblali, sebrali pistoli a šli. Bylo to skutečně nepříjemné, nevěděli jsme, co bude dál.“

  • „Naše rota byla taková bokem. U nás byly akorát dva přechody. Jenomže bohužel, ten jeden [útěk] byli čtyři mladí kluci. Byli ozbrojení, ale nevěděli, jak s tou pistolkou zacházet. Udělali to, že přešli do východního Německa, z východního Německa přešli do západního Německa a ze západního Německa přešli k nám. To byla ta legrace v tom, že místo aby šli, kam chtěli, tak přišli zase zpátky k nám. Co se týče toho druhýho, ten byl tehdá chycenej. U toho jsem ale nebyl, to jsem měl po službě, když ho chytli. Byl to pracovník nějaké banky. Měl s sebou milion našich korun. To bylo v době, když byla měnová reforma. Nevím, proč bral ty peníze, jestli by to v Německu někde vyměnil. Ten byl chycenej tehdá. Vyklepanej celej, protože on taky nevěděl přesně, kde je hranice. On chodil půl kilometru od čáry a nevěděl, kde má jít. Tak pes ho náhodou vyčichal a ve dne ho chytli. A jinak celkem u nás byl klid. Já jsem hodně chodil za čáru. To byla hlídka, která měla možnost tam… Jeden čas jsem tam vodil naše zvláštní přidělence. To byli dvojkaři, čtverkaři, kteří přecházeli do Německa a pokud možno likvidovali tam naše lidi. To byli takoví pistolníci. Ti se mně vůbec nelíbili. To byla divná sebranka. Ti si pořád hráli s bouchačkama. Já jsem je třeba převáděl až k čáře o půlnoci nebo ve dvě hodiny v noci, aby tam auto přijelo. Někde tam do té zatáčky k Faßmannsreuthu, tam nasedli a někde jich odváželi.“

  • „Když jsme měli zbraně v tom lomu, tak jeden čas, a to už byl pokročilej čas, asi duben…“ – „Duben 1945?“ – „1945, březen, duben. Tak nějak v tu dobu lítalo přes nás německý letadlo. To byla dakota šestimotorová. Nákladní letadlo, který lítalo velice nízko a dělalo hroznej kravál. To byl hroznej rambajs a my jsme tehdá s Drahošem Veselským byli kamarádi. Jeho děda byl starosta Tršic. A ten tam byl se mnou. Jsme si říkali, co taková malá pilulka z té pušky může udělat takovýmu letadlu. A my, když to letadlo jednou letělo, tak my jsme po něm vystřelili každej pět ran. Jenomže hrůza byla v tom, že na druhej den hned ráno přijeli folšušáci (některá z německých ozbrojených složek, pozn. red.) s plackama na krku na bavorácích – jedna motorka měla vysílačku, druhá měla kulomet – ke starostovi, že v oblasti tam někde, bylo stříleno po letadle. Jestli jsou tam partyzáni nebo tak, že to tam musijou vyšetřit. Přijely dvě nákladní auta Němců a pročesávali to tam. My jsme to vystřelili a nic. Sebrali jsme se a šli jsme dom. Nic se nedělo. Jenomže, když to přijeli ke starostovi zjišťovat... že tam bylo stříleno po letadle, že mělo osm zásahů a že jeden pilot měl postřelenou nohu, zraněnou nějak, nevím kde, tak samozřejmě, když se to Drahoš dověděl, tak se úplně rozklepal. Co kdybychom ho zastřelili a podobně. Měli jsme z toho hrozný obavy.“

  • „Pak přišla ale třetí várka Němců, kteří byli gestapáci. To byli mladí kluci a přišlo jich šest a byli ožralí hrozným způsobem. Přišli tak kolem jedenácté hodiny večer, nás vyházeli z postelí a zas jsme museli na tu půdu. To by nám nevadilo. Na té hůře, tam se dobře v tom seně spalo. Ale oni řádili, ještě něco popíjeli a potom zalehli. A ráno velký průšvih. Tátu, mýho staršího bráchu a mě postavili ke stěně. Najednou jsme viděli, že stojí za náma se samopalem. Máti, jak uměla německy, se s nima začala domlouvat, že co se děje. Tak potom jí řekli, že se ztratila pistole s opaskem. Máti říkala: ‚Já vám pomůžu hledat.‘ Tak hledali, hledali, kde by to mohlo být. Ale když přišli ožralí, tak to ze sebe pozházeli a nevěděli kde. Tak hledali po celé místnosti. Až náhodou, myslím za dobré čtvrt hodiny, máti si stoupla na štokrle a podívala se na kredenc. A ta pistole byla vhozená za tím kredencem, jenom přezka visela navrchu. Naštěstí to viděla. Tak to vytáhla ven a dala jim to. Tak nás pustil. Ale tehdá jsme měli skutečně obavy, ať nás nepostřílí, nebo s náma něco neudělají. Že se ztratila pistole, aby nebylo nějaký zle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 19.05.2018

    (audio)
    délka: 02:27:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 21.06.2020

    (audio)
    délka: 02:03:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 01.09.2020

    (audio)
    délka: 01:13:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší je uvažování lidí jako stáda

pamětník Rostislav Čapek - dobová fotografie
pamětník Rostislav Čapek - dobová fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Rostislav Čapek se narodil 18. dubna 1931 v Tršicích. Před válkou zažívala rodina Čapkových těžké období kvůli ekonomické krizi. Během války přišlo několik momentů, které Rostislavem  otřásly. Stal se svědkem popravy partyzánů v Doloplazech a spousty dalších dramatických válečných událostí v Tršicích. Na konci války, 18. dubna 1945, v nedalekém Zákřově kozáci vedení gestapem zatkli 23 mužů a o dva dny později 19 z nich zabili. Jedním ze čtyř propuštěných byl Rostislavův tchán Bedřich Hodulík. Při vyšetřování ho označili za konfidenta a v roce 1952 odsoudili k doživotnímu vězení. Rostislav s manželkou se celý život snažili očistit jeho jméno a dodnes jsou přesvědčení, že šlo o vykonstruovaný proces. Po válce se Rostislav vyučil typografem a pracoval v tiskárnách IGO v Olomouci. Dobrovolně šel do dolů, kde odpracoval 145 směn. V roce 1952 nastoupil na vojnu k 5. brigádě Pohraniční stráže Cheb, ke 4. rotě Újezd, kde hlídal hranici se západním Německem. Když se vrátil domů, pracoval dále v tiskárnách IGO. V roce 1956 vstoupil do Komunistické strany Československa. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 demonstrativně vyhodil členskou legitimaci a ze strany ho vyloučili. Na konci 60. let poblíž tiskáren s kolegy postavili družstevní dům, ve kterém žije dodnes.