Stanislav Buchta

„Do Ruska jsme jezdili na konci sezony a bylo to cestování příjemné. Do Moskvy se letělo letadlem. Z Moskvy na Dálný východ, Kirovsk a Vladivostok, jsme jeli vlakem. Tři dny a tři noci vlakem a to jezdily všechny zahraniční výpravy pospolu. Bylo to ohromná legrace. Všichni měli dva kufry věcí, protože když jsme přijeli do Ruska, tak se na nás seběhli a všichni chtěli něco koupit. Takže závody nebyly až taková priorita, ale byl to takovej bazar bezvadnej. My jsme v Moskvě zase kupovali zlato. Překupníci jezdili s námi a nabízeli nám fotoaparáty a podobně.“

„Když jsme už přešli mezi juniory, v osmnácti letech, když jsem studoval na gymnáziu, tak už jsme se dostali na první závody do Rakouska a do Německa, kam jsme pak pravidelně jezdili na novoroční závody. A tam jsme si začali uvědomovat ten rozdíl a kde ta hranice mezi Západem a Východem je. To byl pro nás šok. Hlídali nás tam tajní, představovali se jako vedoucí družstva, a my je neznali. Ti nás hlídali, s kým se setkáváme, a podávali na nás informace, s kým jsme se stýkali. Bylo to nepříjemné do té doby, než jsme se dozvěděli, že nás hlídají. Když už jsme se potom později v těch juniorských letech dostali na ten Západ, tak ti emigranti se chodili dívat na nás sportovce z Československa a snažili se s námi bavit. Když nás někdo oslovil, tak jsme na to reagovali. No a večer přišel dotyčný pán a říkal: ‚Pánové, s těma osobama se jen pozdravte, ale žádný nějaký vybavování, jinak to nebude dobře.‘“

„Podle výsledků na mistrovství republiky, kde jsme sahali na medaile pravidelně, jsme se dostávali do výběru svazového, kdy posílali na družební závody do NDR nebo do Polska, a to jsme se poprvé jako čtrnáctiletí dostávali za hranice sportovat. Jezdilo se do NDR. Zaprvé jsme jim nerozuměli, protože mluvili úplně jinak než rusky, že. Tak jsme radši kamarádili s klukama z Polska. To zas ale byli kluci, kteří kšeftovali, a my jsme byli takoví slušňáci proti nim. Vždycky u toho ale byla velká legrace.“