Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Buchta (* 1951)

• narozen 28. června 1951 v Novém Městě na Moravě

• od 70. let členem reprezentačního družstva v severské kombinaci

• účastník mistrovství světa ve Štrbském plese v roce 1970

• od 80. let horníkem v uranových dolech v Dolní Rožínce

• od konce 90. let správcem sportovního areálu (později Vysočina Arena) v Novém Městě na Moravě

• v roce 2025 v důchodu, žil v Novém Městě na Moravě

Cesty do Sovětského svazu byly mezi profesionálními lyžaři legendární. Stanislav Buchta vzpomíná, že cesta trvala několik dní. Po příletu do Moskvy se jelo většinou na Dálný východ – vlakem. Všechny zahraniční výpravy jely v jedné soupravě, takže putování mělo podobu jednoho velkého večírku. Závodníci s sebou vezli i zavazadla naplněná věcmi, které byly v Sovětském svazu nedostatkové, a při každé příležitosti je prodávali nebo vyměňovali za zlato s místními. Samotná závodiště pak byla plná bizarností, které by byly ve střední Evropě jen těžko myslitelné. Papundekl v oknech místo skla, tanky odhrnující sníh na ulicích, lyžařské tratě, které ušlapávaly ženy místních činovníků, zatímco jejich manželé se mezitím „občerstvovali vodkou“. Stanislav Buchta vzpomíná, že když po návratu vyprávěli své zážitky kamarádům, poslouchali je s otevřenou pusou. „Každý chtěl potom na závody do Ruska,“ dodává Stanislav Buchta, který svoji profesionální kariéru ukončil nešťastně v roce 1976, těsně před olympiádou v Innsbrucku. 

Dětství v Novém Městě na Moravě

Stanislav Buchta se narodil 28. června 1951 v Novém Městě na Moravě. Jeho otec Stanislav pracoval jako hlavní číšník v hotelu Musil, jednom ze tří novoměstských hotelů. Scházela se tu městská smetánka – místní živnostníci tu měli zarezervovaný stůl třikrát týdně. Pamětníkova matka Olga pocházela z Rovečného, kde měla její rodina malé hospodářství a autodopravu. Dětství v Novém Městě na Moravě považuje za šťastné. Vyrůstal v době, kdy děti většinu času trávily venku pod širým nebem. V létě se hrála kopaná, v zimě se lyžovalo. Protože už od útlého věku reprezentoval město ve sportu, byli k němu učitelé ve škole benevolentní a přehlíželi jeho nepříliš dobré studijní výsledky.

„Nové Město tehdy bylo jedno z center běžeckého lyžování. Byla tady široká základna a vyrůstali tu další reprezentanti, kteří se dostávali do reprezentačních družstev. Po Krkonoších to bylo největší středisko, tady se žilo běžeckým lyžováním,“ vysvětluje tehdejší nadšení pamětník. On sám přilnul k severské kombinaci – dvojboji ve skoku na lyžích a klasickém běhu na lyžích. Nejdříve trénoval s kamarády na svépomocí vyrobených můstcích, později se odvážil na ty opravdové.

„Pro mě byli tehdy skokanskými vzory Dalibor Motejlek a Jiří Raška, se kterým jsem později měl možnost skákat. Ze začátku jsme neměli trenéra. Když nachumelil sníh, sešlapali jsme si můstek, a kdo se bál nejmíň, jel první. Tak jsme to dělali, než jsme vyjeli pěknou stopu, a pak jsme skákali, co kdo umí. Tehdy jsme ani neměli trenéra. Až později, když do Nového Města přijeli kluci z Dukly Liberec, jsme se od nich začali učit,“ vzpomíná na své sportovní začátky Stanislav Buchta.

První cesty do zahraničí

V šesté třídě základní školy už ho registrovali jako lyžařského závodníka. Začal totiž chodit do místní tělovýchovné jednoty. Díky dobrým výsledkům na mistrovství republiky se pak dostal do reprezentace a na první závody do zahraničí. „Jezdilo se do NDR a do Polska. Němcům jsme nerozuměli, tak jsme se spíše kamarádili s klukama z Polska. To byli ale kšeftaři a my jsme proti nim byli takoví slušňáci, vždycky to ale byla legrace,“ vzpomíná Stanislav Buchta. Tehdy, v patnácti letech, mu prý ale bylo jedno, kdy jedou a kam jedou – hlavně že se bude závodit a získají třeba i nějakou cenu. Teprve později mu začalo docházet, že všechno není zdaleka tak, jak komunistický režim lidem v Československu prezentuje.

Rozdíl mezi Východem a Západem byl šokující

„Když už jsem studoval na gymnáziu v Novém Městě a byl jsem v juniorském družstvu, tak jsme začali jezdit na Západ. První závody byly v Rakousku a pak v západním Německu. Tam jsme si začali uvědomovat ten rozdíl a kde ta hranice mezi Západem a Východem vlastně leží. Byl to pro nás šok. Hlídali nás tam tajní, kteří se představovali jako vedoucí družstva. Jezdili jsme z Prahy, a tudíž jsme je neznali. A ti nás hlídali, s kým se stýkáme, a podávali na nás určité informace, když jsme se nechovali podle jejich představ,“ vybavuje si tehdejší události pamětník. Bylo to prý velmi nepříjemné, ale když přišli na to, že jsou hlídaní, bylo to jednodušší. 

Emigranti se prý chodili dívat na sportovce z Československa a snažili se s nimi bavit. „Když nás někdo oslovil, tak jsme se snažili reagovat a bavili jsme se s nimi. Večer pak po večeři ale vždy přišel dotyčný vedoucí a říkal: ,Pánové, s těmi osobami opatrně, jen se s nimi pozdravte a žádné vybavování, jinak bude zle.‘ Takhle nás na to upozorňovali,“ dodává Stanislav Buchta. Hovořili prý i o konkrétních lidech. „Tady na toho si dejte pozor, ten opustil republiku a něco po vás bude určitě chtít,“ dodává pamětník. On i jeho kamarádi si prý ale mysleli svoje. Emigranti byli prý velmi přátelští a o mladé sportovce z Československa projevovali upřímný zájem. Nabízeli jim občerstvení, colu, jídlo.

„Z mého okolí tomu nikdo nevěřil, tomu nešlo věřit. Ti lidé se chovali velmi přátelsky. Zvali nás, že nám koupí nějaké věci. Chovali se k nám přátelsky, protože si mysleli, že máme málo peněz, což byla pravda. Ubytování a stravování jsme ale měli zajištěné a placené tou reprezentací,“ vybavuje si Stanislav Buchta.

Sovětská invaze během prázdnin u babičky

Na rok 1968 vzpomíná Stanislav Buchta nerad. Byl zrovna u babičky v Rovečném na prázdninách. Jedenadvacátého srpna je rodiče povolali se sestrou domů, a když viděli ředitele místní školy, jak vápnem maluje po městě protiruské nápisy, tak mu fandili. Do Nového Města na Moravě se ale armáda nedostala. Když však pamětník přijel po prázdninách do Liberce, viděl rozstřílenou radnici a od té doby se Sověty nekomunikoval a vyhýbal se jim.

První úspěchy v reprezentaci

Po maturitě v roce 1969 získal Stanislav Buchta dvě zlaté medaile a dostal se do reprezentačního A družstva za dospělé. V roce 1970 na mistrovství světa v Tatrách už závodil. Od té doby až do roku 1977 reprezentoval Československo v závodě sdruženém na všech vrcholových závodech. Po maturitě se přihlásil na vysokou školu, ale kvůli náročnému sportovnímu programu musel studium po roce a půl vzdát. Ze své vrcholové kariéry si pamatuje několik cest do Sovětského svazu, kde se každý rok konaly poslední závody dané sezony.

Nezapomenutelné Rusko

„Byly to každoročně poslední mezinárodní závody v rámci FIS. Běžci jezdili do Vladivostoku a my jsme jezdili se skokany do Kirovsku. Bylo to zajímavé cestování. Do Moskvy se létalo letadlem a odtamtud vlakem. Jelo se tři dny a tři noci a všechny výpravy jezdily pospolu. Byla to ohromná legrace. Všichni měli dva kufry nabalených věcí, protože když jsme přijeli do Ruska, tak se to na nás seběhlo a všichni chtěli něco koupit. Závody nebyly ani tak prioritou, spíš to, co kdo prodá a za kolik – byl to takový bezvadný bazar. Na zpáteční cestě jsme v Moskvě zase kupovali zlato,“ vybavuje si pamětník.

V Kirovsku Stanislava Buchtu překvapilo, že mužští organizátoři stáli u stánku a pili vodku, zatímco jejich ženy na můstku sešlapávaly trať. Samotná sovětská realita byla pro Čechoslováky šok. „Cesta byla šílená. Vlak jel tři dny. Jen občas jsme jeli kolem chatrče, kde stál vousatý mužik, a potom zase půl dne nic. Když jsme přijeli na místo, tak hotel byl papundeklový, okna zalepená izolační páskou a sníh tam odklízely tanky s radlicí. Na Rusko se těšili všichni kluci, kteří tam nebyli, protože když jsme se vrátili, tak jsme jim vyprávěli neuvěřitelné věci,“ dodává Stanislav Buchta.

Trpký konec kariéry

Kariéru ukončil kvůli osobním neshodám při organizování olympiády v Innsbrucku v roce 1976. Sdruženáři byli vždy na okraji zájmu a místo domluvených čtyř reprezentantů na disciplínu měli do Rakouska odjet pouze dva. Stanislava Buchtu, který byl jedním z vybraných, ale na poslední chvíli nahradil jeden z jeho kolegů. Skutečný důvod se prý nikdy nedozvěděl. Zklamání pro něj ale bylo tak velké, že se krátce nato rozhodl pověsit sportovní kariéru na hřebík.

Hluboko pod zem za uranem

Jeho otec, který měl díky zákazníkům z hostince dobré kontakty, mu domluvil místo v uranových dolech, které poblíž od konce padesátých let fungovaly. „Na podzim 1978 jsem odešel na šachtu, kde se dělal geologický průzkum. Pracoval jsem pro Uranový průzkum, závod IV, který spadal pod generální ředitelství uranového průzkumu v Liberci.“ Zde pamětník zůstal až do roku 1989. „Ta šachta byla u Velké Bíteše a dojížděli jsme hodinu podnikovým autobusem, směna trvala deset hodin. Později se pro zkušenější horníky šachty rozšiřovaly a hloubily se nové šachty. To byla práce, která byla nejlépe placená, a absolvoval jsem to do doby, než jsem byl vyřazen z důvodu překročení směn podle bezpečnostních předpisů.“ Práce v dolech byla prý jedna z nejlépe placených v okolí.

Nová doba v Novém Městě na Moravě

Po sametové revoluci se Stanislav Buchta vrátil ke sportu. Začal pracovat jako vedoucí týmu, který měl na starosti údržbu tratí v nově se rozrůstajícím lyžařském areálu za městem, dnes známém jako Vysočina Arena. Účastnil se tak organizace světových pohárů, mistrovství světa i tradiční Zlaté lyže. Rozvoj biatlonu, který svojí popularitou válcuje klasické lyžování, vnímá s určitou trpkostí. Mrzí ho, že sportovní klub nepodporuje klasické lyžování víc a že všechno se dnes točí kolem biatlonu. Vnímá to jako určité narušení lyžařské tradice, která v Novém Městě na Moravě trvá už více než sto let. Skeptický ale je, i co se týče budoucnosti lyžování jako takového. „Lyžovat se dá dnes už jen na umělém sněhu, přírodní sníh v našich nadmořských výškách už skoro není,“ krčí rameny Stanislav Buchta. V současné době (2025) žije v Novém Městě na Moravě a je v důchodu.