Mgr. František Bublan

* 1951

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Vzpomněl jsem si na takovou docela zvláštní podporu, která nastala v době, kdy jsem musel odejít z duchovenské činnosti, a trvala mnoho let. A ta spočívala v tom, že mně chodily ze zahraničí, především ze skandinávských zemí – z Holandska, Dánska, Švédska, tak mně chodily pozdravné dopisy, nebo respektive pohledy. Většinou to byly pohledy, kde bylo napsáno jak se mnou cítí, jak stojí za mnou a tak dále. Takové to bylo povzbudivé. Bylo toho skutečně velké množství, třeba pošťačka přinesla deset patnáct takových pohledů a vždycky se divila, co se děje. Tak jsem trošku potom pátral, protože s některými lidmi jsem si potom dopisoval, a dokonce nás i navštívili, v těch pozdějších letech. A ono to vzniklo z toho, že tam v nějakém křesťanském časopisu ten můj příběh někdo popsal, vyšlo to tam jako nějaký článek, a ti lidé se tak nějak domluvili, respektive vzali to jako nějakou výzvu a aspoň těmito pohledy se mi snažili pomoci, takže bylo to velmi dobré. A dokonce jsme si z toho vytvořili několik takových pevnějších přátelství, že jednak nás ti Holanďani asi dvakrát navštívili, a my, jak se to uvolnilo, potom v roce 1990, tak první naše cesta byla do Holandska, abychom jim to oplatili, tu návštěvu. Tak to jenom taková vzpomínka, ale v tu dobu byla velmi důležitá.“

  • „No tak, trochu jsem obavy měl, z toho, co nastane. Tak jsem znal různé jiné případy, kdy se ta Státní bezpečnost chovala všelijak, takže jsem obavy měl. Ale ono se to spíše potom tak vystupňovalo, protože těch výslechů bylo více, to nebyl tady ten jeden, ale potom následovaly další. Potom už mě volali do Brna, na tu krajskou správu, takže tam jsem toho absolvoval daleko víc a tam už to šlo tak trochu na krev. Protože oni mě samozřejmě obviňovali, že jsem ten prapor vyvěsil schválně, protože to byl den před 21. srpnem, desáté výročí okupace, takže tam byl ten úmysl. Já se přiznám, že trochu jsem si říkal, že by to tam mohlo tak viset, ale ten původní úmysl to nebyl. No a potom už mě začali obviňovat z nějakých protistátních řečí, s tím, že mi tam něco citovali, co jsem řekl v kázání. Tak jsem to samozřejmě popřel, že to tak nebylo, ale oni mně to pustili, oni to měli nahrané. Oni tam zkrátka do toho kostela asi chodili nebo tam někoho měli, kdo to nahrával, ty moje promluvy. Tak to už jsem věděl, že už jsem v takovém hledáčku delší dobu, možná dost dlouhou dobu, možná od té doby, co jsem podepsal tu Chartu. To znamená, že to mohlo ten rok trvat, co mě tak sledovali a prověřovali, co se dá.“

  • "No to už je trochu smutnější… Tak ono s tou Chartou to ještě nebylo tak hrozné, sice jsem občas zaslechl takovou nějakou poznámku, ale nebylo to nic, že bych se musel nějak bránit. Ale potom, jak jsem ztratil ten souhlas, tak to jsem pocítil, že mě odepsali, doslova. Jenže to nebyl biskup, to byl kapitulní vikář tady jenom, a tam byl vyloženě strach z toho, abych něco neovlivnil nebo aby neprojevili nějakou moc velkou přízeň ke mně, aby mně nevycházeli vstříc a tak dále. Takže mně řekl: ,Tak si něco najdi, něco si najdi.‘ 'No a co mám hledat?‘ Takže já jsem hledal asi půl roku, než jsem našel nějaké zaměstnání. A to jsem nehledal, jako že bych chtěl něco…, já jsem třeba chtěl být skladníkem, řidičem nebo podobně. A když jsem řekl, co jsem zač – a já jsem byl v tu dobu ještě v trestním stíhání, mě obvinili, že jsem neuposlechl veřejného činitele –, tak to byl taky důvod, že mě nikde nechtěli.“

  • „Docela silně jsem prožíval i tu Palachovu smrt. Tenkrát mě to málem stálo, že nás vyhodí ze školy, ale já jsem ještě s jednou spolužačkou zorganizoval takovou manifestaci, v den jeho pohřbu. Takže jsme všechny střední školy svolali v Třebíči na takové náměstíčko a tam jsme demonstrovali, a potom jsem zařídil v té bazilice zádušní mši za něho. A tak potom jsme zase šli takovým průvodem do té baziliky. A druhý den si mě samozřejmě s tou spolužačkou zavolal ředitel. Jenže byl to devětašedesátý, takže to si ještě nedovolil. Možná, kdyby to bylo o rok později, tak už nás vyhodil bez milosti, ale tenkrát nám jenom domlouval a tak. I když možná měl větší strach, aby nebyl nějaký následovník, než aby…, no ale dostali jsme za to nějakou důtku nebo něco, že jsme to zorganizovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 18.06.2024

    (audio)
    délka: 01:47:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Brno, 20.06.2024

    (audio)
    délka: 01:45:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Brno, 24.06.2024

    (audio)
    délka: 57:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hledat pravdu a postavit se nepravosti

František Bublan
František Bublan
zdroj: Archiv pamětníka

František Bublan se narodil 13. ledna 1951 v Třebíči. Jeho hodnotové postoje utvářela výchova v katolické rodině a členství ve skautském oddílu, který za totality působil pod rouškou oddílu turistického. Jako student třebíčského gymnázia zorganizoval demonstraci středoškolských studentů k poctě Jana Palacha. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu zemědělskou, ale po dvou letech se rozhodl pro kněžství a přestoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Po vysvěcení na kněze působil v duchovní správě v Mikulově a Břeclavi. Jeho kněžská služba trvala krátce – v důsledku podpisu Charty 77 a dalších protirežimních aktivit mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Zaměstnání našel nejprve jako řidič v podniku Potraviny Brno, později u záchranky v tišnovské nemocnici. Ve svých nezávislých aktivitách pokračoval i po založení rodiny. Podílel se na šíření samizdatové literatury a spolupracoval na činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po sametové revoluci vstoupil do služeb BIS. V roce 2001 byl jmenován ředitelem civilní rozvědky (ÚZSI), kde působil do roku 2004, kdy přijal úřad ministra vnitra. V letech 2006 až 2018 působil jako poslanec, později senátor za sociální demokracii (ČSSD). V roce 2019 byl zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).